Zavřít

Sny o zapomenutých cestách (DAKH, Kyjev)

Námět, režie, scéna: Vladislav Trojickij/ Vladyslav Troitskyi

Hudba: DakhaBrakha, ethno-chaos band
Irena Kovalenková, Nina Garenetská, Olena Cibulská, Marko Halaněvič

Hrají: Taťána Trojická, Višeň, Maxim Děmskij, Natalka Bída, Zo, Taťána Havryljuk, Ruslana Chazipovová, Solome Melniková, Andrej Palatnyj, Evžen Bal, Nikita Skomorochov, Roman Jasinovskij

Délka představení: 1 hodina bez pauzy

DAKH, Kyjev – Centrum současného umění

Bylo založeno v roce 1994 podnikatelem, mecenášem, producentem, režisérem a hercem Vladislavem Trojickým, který stojí v jeho čele dodnes. Za léta svého fungování se postupně proměnilo v místo, kde se odehrávají tvůrčí experimenty při vyhledávaní dynamické syntézy různých způsobů hereckého a režijního umění. Podle V. Trojického patří mezi nejdůležitější úkoly centra výchova univerzálního herce nového typu, herce schopného nejvyššího stupně realizace, analýza duchovního zdroje kreativity v herectví a schopnost ve stejnou dobu zůstat na jevišti přirozený i přesvědčivý. A to vše bez odborného hereckého nebo hudebního výcviku.

DakhaBrakha

World music kvartet z Kyjeva, jehož hudba v sobě obsahuje základní prvky jazzového soulu. Ukrajinská „ethno-chaos“ skupina DakhaBrakha neočekávaně vytvořila úplně nový styl hudby. Název DakhaBrakha ve staré ukrajinštině znamená „dávat/brát“. Skupinu založil právě avantgardní divadelní režisér Trojickij v roce 2004 v Centru současného umění „DAKH“ v Kyjevě. Divadelní původ skupiny zanechal patrné stopy na všech jejích vystoupeních, pro která jsou typické scénické efekty.

S pomocí indické, arabské, africké, ruské a australské tradiční instrumentace a také překvapivě silných hlasů s velkým rozsahem DakhaBrakha dokázala vytvořit hudební styl world music s kořeny v ukrajinské lidové písni. Jejich hudební spektrum na křižovatce ukrajinského folkloru a divadla je obrovské, občas intimní, pak zase rozverné. Má hloubku národních písní a rytmy, které jsou inspirovány „kulturním a uměleckým osvobozením“.

DakhaBrakha měla nespočet koncertů a vystoupení, zúčastnila se mnoha mezinárodních festivalů na Ukrajině, ve Francii, Velké Británii, Irsku, Rakousku, Slovinsku, Nizozemsku, Belgii, České republice, na Slovensku, v Rumunsku, Itálii, Španělsku, Portugalsku, Řecku, Německu, Finsku, Dánsku, Švédsku, Norsku, Rusku, Bělorusku, Gruzii, Maďarsku, Polsku, Číně, Austrálii, USA, Kanadě, Kolumbii, na Novém Zélandu.

Spolupracuje s takovým hudebníky jako: Port Mone (By), Kimmo Pohjonen Cluster (Fi), Karl Frierson (DePhazz) (Ge), Steve Cooney (IRL), Inna Želannaja (Ru), Kievbass (UA), Djam (UA-Iran), David Ingibaryan (Hu).

V březnu 2010 se DakhaBrakha stala laureátem jednoho z nejprestižnějších ocenění v oblasti současného umění, pojmenovaného po S. Kurjočinovi. V březnu 2011 se DakhaBrakha stala objevem australského Womadelaide.

Moderní technika a středověké divadlo, živá nádherná hudba a prostá symbolika představení – vzácné kvarteto u nás. (...) V tomto představení divadlo a soubor „ethno-chaotické“ hudby dosáhly vynikající kvality, kdy world music je více než „hudba“ a divadlo více než „divadlo“. Kdy konečně Wagner, který snil o „syntetických uměleckých dílech“, může klidně spát.

Komok: Syntetický Gogol / Noviny

Sny o zapomenutých cestách

Sny jsou jako ptáci – jsou volné.
Sny nepatří nikomu, ale jsou pro každého.
Nemají žádné útočiště, žádný domov, žijí všude.
Je nemožné je chytit, mají zázračnou a kouzelnou moc, schopnost navštívit každého z nás.

Sny jsou jako rychle běžící mraky, mění se každým okamžikem a jejich let je jako závan větru nebo pohyb vln, je nepředvídatelný.

Nikdo je nemůže udržet v žádné realitě našeho vědomí, jako nikdo nemůže udržet vodu ve své dlani.

Láska a smrt, bolest a štěstí, sny a záhadné volání nekonečna, nesmírný počet životů čekající na nás v labyrintu snů, cesty spojující neviditelné světy, nesrozumitelné světy našich duší, naše vlastní obrazy, na které se vztahuje tajemství setkání ve snech, na těchto křižovatkách Věčnosti.

„Tři jezinky a jeden statný kozák odkázaní na hudební ethno-chaos a ukrajinskou mytologii. Ceremoniální rytmy a hlasy měnící se z chrámové velebnosti do žiletkového ječení.
Atmosféra betonových předměstí Kyjeva se mísí s jedinečným kozáckým barokem, intenzivní ukrajinské melodie s Orientem a africkými rituály.
Stojí před vámi tři ženy – jedna dokonce s dredy – v dlouhých bílých šatech a s vysokými čepicemi, co mohou být čapkami atamanů i účesem Marge Simpsonové. Po boku mají chlapa v černých holínkách, kterému k dokonalosti chybí snad jen šavle.
Představení radikálního avantgardního kyjevského divadla DAKH vystavená ze střípků Shakespearova krále Leara, Dostojevského Idiota, Gogolových Mrtvých duší a filmu Jima Jarmusche s Tomem Waitsem doslova vybuchují v opulentní rej barev, světel, bizarních kostýmů a hudby. Když režisér a vůdce Vladislav Trojickij – někdo jako náš Vladimír Morávek z Divadla Husa na provázku – uváděl v Londýně Macbetha, oprostil ho od slov – co bylo potřeba dopovědět, zahrála a zazpívala skupina DakhaBrakha, kterou si pro své divadlo vymyslel.

Ve své originalitě fascinující hudba má jádro v ukrajinské hudební tradici a pravoslavné liturgii, do níž vstoupily globální rytmy a smyslné snění Igora Stravinského o Coco Chanel.

Tři zpěvačky – Iryna Kovalenko, Olena Tsybulcká a Nina Garenetcká – a Marko Halanevič hrají na desítky nástrojů. Vedle akordeonu, klavíru, garmošky a cella ale převažují nejrůznější perkuse a bubny z východní Evropy, Afriky a Asie.“

(Jiří Moravčík: DakhaBrakha – Liturgie v účesu Marge Simpsonové, festival World music)