Zavřít

Asanace (Národní akademické dramatické divadlo Ivana Franka, Kyjev)

Režie: Břetislav Rychlík
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Markéta Sládečková-Oslzlá a Kateřina Markušová
Hudba: Matěj Kroupa

Osoby a obsazení:

Zdeněk Bergman, hlavní konstruktér: Alexandr Loginov
Luisa, architektka: Natálie Jarošenková
Albert, architekt: Dmitrij Stupko / Oleg Těrnovij
Kuzma Plechanov, architekt: Petr Pančuk
Ulč, architekt: Alexej Zubkov / Vadim Polikarpov
Macourková, architektka: Věra Ziněvičová
Renata, sekretářka: Anastázie Dobryninová / Světlana Kosolapová
Tajemník: Taras Žirko
První a druhý inspektor: Jurij Rebrik
První delegát: Pavel Piskun
Druhý delegát: Evžen Šach / Vasil Mazur
První žena: Viktorie Vasalatiová
Druhá žena: Natálie Perčevsková

Dnešní náš ukrajinský příběh s inscenováním hry Václava Havla v Národním akademickém divadle Ivana Franka klade řadu otazníků. Proč Havel, proč na Ukrajině, proč dnes? Proč Asanace?
Jak víme, na půdorysu historie komunistického Československa hra Václava Havla Asanace zobrazuje devastaci nejen krajiny a městské zástavby, ale i tvořivé svobodné duše. Mocní v rámci společenského zřízení slibují svobodu, aby ji vzápětí popřeli – následkem je deziluze, přežívání nebo smrt.

Nebyl by to ovšem Václav Havel, aby hra neměla svůj přesah a vyšší smysl. Původní ukotvení k někdejšímu Československu lze opustit, protože Asanace je fraškovité podobenství, hra vysoce metaforická, podobenství o mechanismech totalitní moci a manipulaci s občany a lidskými životy, o světě frází, přetvářky, zbabělosti, pokrytectví, lží, ale i o lásce, odvaze, pravdě. Tedy hra nadčasová... Proto jde i v Kyjevě hrát hru jako zápas o to, jak se máme vyrovnat sami se sebou. A taky je to hra metafyzická. „A v neposlední řadě je i výmluvným obrazem moderní historie, která se s nemilosrdnou pravidelností opakuje: po euforii ze změny a okázalém rozcvičování přichází obvyklý pád do marasmu a apatie a obecná neschopnost.“ (S použitím citace divadelní kritičky Jany Machalické)

Ostatně celý Havlův životní příběh může být inspirací pro současnou Ukrajinu, vedoucí svůj velký zápas o demokracii a hledající její hodnoty. „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne“ –Václav Havel.

Děj hry ideálně pasuje i na novodobé ukrajinské dějiny s jejich poměrně protichůdnou křivkou liberalizace a utahování šroubů: začátek devadesátých let, Oranžová revoluce v roce 2004, Janukovyčova diktatura a Revoluce důstojnosti. Tuto paralelu se snažili ze všech sil zdůraznit jak režisér, tak i herci.

(Oleh Kocarev – kritik, literární vědec, básník)