Zavřít

Na Pražských křižovatkách (No. 3)

Divadelní noviny, Jana Soprová, 8. 10. 2017

Nejočekávanější událostí Pražských křižovatek byla bezpochyby show italského režiséra a zároveň scénografa Romeo Castellucciho Democracy in America.

Slovo show mi zde přijde případnější nežli inscenace, protože celou záležitost lze brát z mnoha důvodů především jako atrakci. Aby nedošlo k mýlce, nemyslím to ironicky, ale jako ukázku toho, co dnes ve světě letí. Zdá se, že právě Romeo Castellucci, který má jaksi od přirozenosti v krvi směs náboženského naladění (i když přímou inspiraci náboženstvím popírá a dokonce tvrdí, že pro umění není náboženské cítění důležité), smysl pro patos, esteticky výrazně vyvinutý vkus včetně eroticky laděných vizí a odvahu dělat si věci po svém, tomuto trendu dokonale vyhovuje. Každá jeho nová inscenace tedy přináší něco nového. Jak po stránce novátorského uchopení jakéhokoli tématu tak výrazným důrazem na formu výtvarnou a hudební. Jestliže si v tomto případě vzal za inspiraci knihu Alexise De Tocqueville Democracy in America, může to mylně evokovat pocit, že se bude jednat o dílo výrazně politické.

Zde si dovolím malou odbočku: Francouzský vikomt Tocqueville, diplomat, politik a historik 19. století napsal dvojdílnou knihu Demokracie v Americe v letech 1835-40. Jeho spis je pokládán za ranou sociologickou sondu do společenského života postupně se formujících Spojených států. Troufám si říci, že se jedná o dílo, které dnes – kromě odborníků – málokdo zná. A vlastně to ani není příliš důležité. Jak se domnívám, bylo skutečně jen vzdálenou tematickou inspirací, což potvrzuje režisér slovy: Není to inscenace o politice. Ani ji nereflektuje. A pokud ano – tak její konec. Nicméně, tvůrce zde konfrontuje dva demokratické systémy – antický řecký a americký, kdy oba paradoxně vytvářely demokracii na základě práce otroků.

Obraťme se ale ke konkrétní podobě pražského představení Democracy in America, která se doslova hemžilo výraznými a zapamatovatelnými vizuálními vjemy. V první části přiskotačilo na scénu 18 mladých žen v bílých uniformách jako mažoretky s praporky na krátkých žerdích – na každém praporku jedno písmeno – a v krátké choreografii vytvořily nápis Democracy in America. V dalších minutách hemžení tanečnic pokračovalo, aby vždy stanuly v nějaké nové formaci a vytvářely další slova. Jako by to byla symbolika „melting pot“ nejrůznějších lidských elementů, z nichž vzešla novodobá Amerika.

Tato lehce, až jakoby lehkovážně pojatá část byla vystřídána pasáží, kde se experimentovalo s jazykem, se slovy. Naučíme se tu slovu glosolálie, tedy mluvení neznámými jazyky, kdy zdánlivě známě znějící přízvuky tvoří slova a věty, jejichž obsahu nikdo nerozumí. V této – až v přemíře upovídané části – konfrontuje tvůrce angličtinu s indiánským jazykem, které jsou v různých situacích vzájemně prolínány. Z toho se postupně vyloupl příběh židovky Elisabeth, která v zoufalství prodala své dítě výměnou za semena a nástroje k orání. To je velké sólo pro hlavní herečku, která předvede na scéně nejrůznější nuance svých pocitů až po naprosté zoufalství. Nicméně divák zůstává víceméně nedotčen, protože příliš netuší, o co jde. Navíc čtení titulků a snaha porozumět diváka až uspává.

Pak nastává vizuálně nejpozoruhodnější část, která abstraktním způsobem mapuje (za pomocí titulků) historii vzniku Spojených států a nejrůznější dílčí události. V tomto okamžiku je třeba poznamenat, že na konci předchozí části se hrdinka svlékla do naha a tak už zůstala prakticky do konce. Další ženy v různých převlecích, v různých barevných kombinacích a různých choreografiích kolem ní tančí, pochodují a různě s ní zacházejí. Nadejde i okamžik, kdy všechny ženy jsou nahé. Kouzlo Castellucciho scénografie je ovšem v tom, že toto vše se děje za průhlednou či často spíše poloprůsvitnou oponou, která je různě nasvěcována, takže kontury postav se rozostřují. Chvílemi je pohyb postav spíše tušený a konkrétní akce „uvnitř“ mají nejasný, tajemný nádech. Působí to jako impresionistické obrazy, do nichž jako by chvílemi byly přimíchány i prvky ze starších fází výtvarného umění (chvílemi jako bych v obrazech rozeznávala rysy renesančního a barokního umění, rembrandtovské črty či dokonce odkazy k samotnému Raffaelovi, který ostatně dal název Castellucciho souboru Socìetas Raffaello Sanzio).

Právě v této části, navíc propojené se sugestivní hudební složkou Scotta Gibbonse, dostál Castellucci nejvíc své pověsti divadelního mága. Toto dílo je ovšem v tvorbě Castellucciho výjimečné jednou věcí. Podle samotného autora se inscenace od svého zrodu podstatně proměňuje, takže i to, co mohli diváci vidět u nás (ve dvou večerech), bylo jiné než předchozí uvedení a než – pravděpodobně – budou následující. Castellucci to nazval „work-in-progress“ a přiznal, že v dosavadní tvorbě sázel na fixní tvar, který se už po premiéře nemění, zatímco v tomto případě to neplatí. Proč tomu tak je, sám neví…

Můj dojem z představení byl tedy takový, jako bych byla přítomna divadelnímu rituálu, který nemá sdělovat, ale provokovat smysly a probouzet pocity. To samo o sobě dává smysl, takže hledání konkrétních významů není potřeba. Tak jsem to aspoň pochopila z Castelluciho povídání po představení.