Zavřít

Na Pražských křižovatkách (No. 4)

Divadelní noviny, Jana Soprová, 8. 10. 2017

Přiznám se, že Elity ze Slovenského národního divadla s textem a v režii Jiřího Havelky, byla první inscenace z programu Pražských křižovatek, na kterou jsem rozhodně chtěla jít.

Důvodů bylo hned několik. Jednak mi velmi sedí Havelkův styl práce a kromě toho téma slibovalo velmi zajímavý pohled na minulost, která se sice týká především Slovenska, ale vzhledem k našemu propojení se Slováky je taky do značné části i naší minulostí. Do třetice mě zajujalo excelentní obsazení s Emilem Horváthem, Emílií Vášáryovou a Táňou Pauhofovou. Narvané hlediště, ale i foyer při následné diskusi signalizovalo, že se jednalo v pravém slova smyslu o Událost. Jen ve vzduchu zůstala otázka: Proč takové inscenace nemáme u nás – v Česku?

I když možná bylo třeba od vedení Slovenského národního divadla dosti velké odvahy, aby to ustáli, ke spolupráci přizvali „zahraničního“ režiséra. Volba v tomto případě byla přesná. Kdo zná práci Jiřího Havelky, ví, jakým způsobem dokáže zpracovat podobný typ témat. Formální stránce Elit se nejvíce blížila jeho inscenace Já, hrdina v divadle DISK, která rekonstruovala v několika verzích případ útěku bratří Mašínů. Ale podobně občansky kontroverzní a působivé jsou i další Havelkovy kusy jako Dechovka, Experiment myší ráj nebo nejnovější Společenstvo vlastníků. Většinu z nich spojuje i podobný scénický prvek, polopropustná opona se zrcadlovým efektem, která odráží na začátku a na konci diváky sedící v hledišti, a tím je vlastně činí přímými spoluúčastníky, nejen nezúčastněnými přihlížejícími.

Tak tomu bylo i u Elit, kde scénografkou byla Lucie Škandíková. Scénu tedy tvoří jediná výprava, „socialisticky“ honosně zařízeného bytu, jímž procházejí všichni protagonisté. Evokuje představu, že celá země byla jedním velkým konspiračním bytem prošpikovaným odposlouchávacími zařízeními, kdy jakoby mimo čas a prostor sem tam vypadne odněkud shora či ze stěny nebo ze skříně technik instalující zařízení či jen prostě odposlouchávající. Mohlo by se to zdát jako silná nadsázka, kdybychom ještě po letech neobjevovali svědectví o tom, jak pečlivě a důsledně byli za totality určití lidé monitorováni a jak rozsáhlá byla síť dobrovolných i nedobrovolných špiclů. Stejně tak, jako stále ještě může překvapit, kdo všechno má z této doby škraloup či aspoň škraloupek. Z pohledu dnešních mladých jsou to asi tak trochu praktiky Jamese Bonda a občas je módní en bloc odsuzovat lidi, kteří žili v totalitě a cosi vystudovali či působili ve významnějších funkcích. Nám starším, kteří jsme tu dobu zažili, stále ještě při připomínce takových věcí běhá mráz po zádech. I když víme, že se to v tak drastické podobě nutně nemuselo týkat všech. Pokud nebyl člověk zájmovou osobou, nebyl kariérista, mohl v podstatě v tzv. šedé zóně s menšími karamboly dobu přežít.

V tomto případě, jak sám název napovídá, se téma týká ELIT. Ti, kteří byli elitami za socialismu, se naučili dostatečně kličkovat, nadělat si známosti a o leckom si leccos zapamatovat, což jim umožnilo po roce 1989 zdárně pokračovat v kariéře. Havelkův příběh by docela dobře mohl sloužit jako modelový. I tak by měl svou relevanci a působivost. Nicméně, jeho hodnota stoupá tím, že se odráží od skutečných příběhů, které se na Slovensku udály. Drobné stylizace a zkratky tu sice jsou (např. v kauze kluka, který se pokusil přejít hranice do Rakouska a byl roztrhán psy, se sice jedná o reálný zoufalý čin mladičkého muzikanta z roku 1986, ale jde o německého státního příslušníka Hartmuta Tautze, nebo v líčení začátků kariéry generála Lorence, který jistě jako kryptolog neměl v náplni práce získávání tajných spolupracovníků apod.), nicméně obecně jsou životní peripetie konkrétních, často stále žijících osob založeny na pravdivých údajích ze spisů StB. Ve hře nacházíme postavy agenta Bureše (Andrej Babiš), agenta Lotosa (spisovatel Jozef Banáš), diplomata Jozefa Šestáka, či dnešního miliardáře, oligarchy Jozefa Širokého, kteří se zdárně celý život šplhají po kariérním žebříčku, a jak ukazuje dnešní situace na Slovensku, daří se jim za kapitalismu stejně, ne-li lépe než za socialismu. Odkazy k úspěšným slovenským politikům a podnikatelům většině z nás asi mnoho neříkají, ale to není tak podstatné. I v naší politice a podnikatelské sféře by se bezpochyby našly adekvátní příklady… Na druhé straně jsou tu ukázány i kauzy týkající se pronásledování a vydírání zástupce církve, herečky Národního divadla i dalších lidí, kteří byli k podepsání spolupráce donuceni tvrdou manipulací.

Dvouhodinová inscenace je vlastně proudem vzájemně se prolínajících epizod, které ukazují povolání pracovníků vnitra a StB jako „normální práci“, která má jen drobné bonusy, jako kvalitní alkohol a cigarety, ale je „těžká“ tím, že někteří lidé žádoucí pro spolupráci houževnatě odmítají a kličkují. A právě tím, jak je celý proces prezentován, vyznívá hrůznost tehdejší mašinérie velmi silně.

Zajímavý je i princip zachycující jakousi kontinuitu permanentního pronásledování a špiclování, kdy jednotlivé epizody nejsou striktně oddělovány, ale prolínají se. Zatímco jedna z epizod doznívá a herec zůstává ještě nějaký čas na jevišti, začíná další epizoda, která tu předchozí jak vlna v moři absorbuje a překryje. Na závěr se pak ocitáme v televizním studiu podobnému akváriu, kde moderátorka zpovídá jednotlivé osoby, které si za socialismu zadaly, a přesto dnes sedí na důležitých místech v politice i ekonomice, a oni se sklenkou šampaňského v ruce bohorovně odpovídají, jako by se nic nestalo. Čert vem minulost!

Závěrečná snaha dostat se ze začarovaného kruhu (skleněného akvária) se zoufalé moderátorce nepodaří a postavy, s nimiž jsme prožívali po dvě hodiny drsné socialistické deja vu, zůstávají mlčky na scéně. Zrcadlová opona pomalu začne odrážet nás – diváky. Ještě to neskončilo, ještě to trvá…

Chválit slovenské herce za jejich výkony se zdá nošením dříví do lesa. Kvality slovenského herectví jsou prověřené. Nicméně je třeba ocenit, že režiséru Havelkovi se znovu povedlo to, co v inscenacích Já, hrdina nebo Dechovka. Nemluví se o provedení, ale o jejich tématu. O tématu, které se nás až příliš týká. Divadlo jako zrcadlo doby.