Zavřít

Na Pražských křižovatkách (No. 5)

Divadelní noviny, Vladimír Hulec, 9. 10. 2017

Poslední den festivalu Pražské křižovatky nabídl nejosobnější příběh a nejintimněji laděné dílo, jaké si lze v politickém divadle představit. Sedmačtyřicetiletý Yasser Mroué z Libanonu v něm skrze obrazy a různé své životní situace a úvahy vyprávěl o sobě v dobách libanonské občanské války a později, dodnes. V roce 1987 jej ostřelovač těžce zranil do hlavy, Yasser téměř zemřel (ležel již mezi mrtvolami a lékař si víceméně nahodile všiml, že ještě dýchá) a s následky se potýká dodnes.

Mrouéův život je v mnohém výjimečný a současně takových či podobných z různých válečných konfliktů jsme slyšeli či každý známe hodně. Přesto mělo představení sílu velkého uměleckého díla, překonalo (pouhou) dokumentárnost otisku jednoho osudu. Vlastně ani nešlo v pravém slova smyslu o dokument. Dokumentární část byla jen výchozím bodem a metodou k formálně a obsahově barvité, emotivně působivé inscenaci plné básnivých obrazů a úvah s úzkými vazbami na literaturu, písňovou tvorbu a film.

Autorem této produkce (scénář, režie, koncepce…) je Mrouéův o tři roky starší bratr Rabih, významný libanonský filmový a divadelní režisér a výtvarník. Inscenace je mimo jiné jejich intimním dialogem plným lásky, korektnosti a respektu. Rabih po konci libanonské války pracoval jako kameraman v televizi a současně vedl v Bejrútu nezávislé divadlo, vytvářel videa a vlastní filmy a pořádal výstavy. Postupně se prosadil nejen v Libanonu, ale stal se respektovaným tvůrcem v celosvětovém měřítku. Takže dnes se může – jak řekl na diskusi po představení – svou uměleckou tvorbou velmi slušně živit. Přesto jsou mu blízké finančně nenáročné produkce nezávislé na dotacích a větším počtu spolupracovníků. A právě takové je i monodrama z roku 2013 Riding on a Cloud (Plutí na obláčku).

Forma představení je jednoduchá. Yasser Mroué sedí na jevišti u stolku s multifunkčním DVD/CD/kazetovým přehrávačem. Na jeho desce má hromádky CD a kazet, které postupně pouští (čímž vytváří druhou hromádku – Jako když se přesýpají hodiny, komentoval to režisér po představení). Za ním je velké plátno, na které z jevištní kabiny pouští jeho bratr, režisér a autor projektu Rabih Mroué krátké filmy a videa, jež komentují či různě výtvarně či hudebně zpracovávají úvahy, dokumentární či snové úryvky ze života Yassera. Dozvíme se, že byl při přecházení ulice v Bejrútu (místo v jednom „videoklipu“ navštívíme) v roce 1987 – ve stejný den jako byl jeho dědeček Karim Mroué, předseda Komunistické strany Libabonu, zavražděn – ostřelovačem těžce raněn do mozku, ve kterém mu dodnes zůstaly střepiny a je na pravou část těla ochrnutý. Právě o chvílích po atentátu, o léčení, o svých pocitech a činnostech po zranění Yasser vypráví. Ovšem zdaleka nejde o pouhý popis událostí a komentáře k nim. Ani časová rovina není zachován. Obrazy, sebereflexe a úvahy se střídají jako v nahodilé mozaice. Sledujeme v podstatě vnitřní život Yassera skrze jeho zkušenosti, jeho myšlení a úvahy o sobě i o životě jako takovém, vnímáme pocity člověka uvězněného v nehybném těle (Pohybuji se, tedy jsem), dozvíme se o léčebném pobytu v Sovětském svazu i o současném Yasserově životě včetně rodinných vztahů. Yasser je dnes – zdá se – s osudem smířený, životem vyrovnaný, „obyčejný“ člověk. Je v něm klid a pokora, dokáže dokonce na sebe nahlížet i s jemným humorem (Komunisty byla naše rodina srdcem, nikoli mozkem; v den, kdy zastřelili našeho dědečka, přestala celá rodina jimi být…), ale nebojí se ani patosu, nostalgie, lásky a smutku. Zdá se, jako by nám skrze sebe zprostředkovával pohled na celý Libanon, či dokonce na země tamního regionu v současných vojenských konfliktech a (obyčejných) lidech v nich. Humanismus této inscenace byl její velkou devizou, emotivní silou a motorem.

Je pravděpodobné, že konečným autorem (minimálně editorem) textů je Yasserův bratr Rabih. Je z nich patrná velká poučenost literaturou (v úvodu je dokonce citace Milana Kundery) a hudbou. A také filmem a videem. Byť právě video-snímky, jež jsou podstatnou součástí představení, jsou zřejmě plně autorským dílem Yassera. V představení říká, že v letech 1990-2010 jich jako svou autoterapii vytvořil sto a pouze jejich výběr a řazení nechal na bratrovi. Ovšem i tyto jeho promluvy jsou nahrané. Yasser v představení řekne jen velmi málo slov. V důsledku zranění se z něj stal tak trochu autista, neumí rozlišovat fikci a realitu, špatně rozeznává předměty od jejich fotografických zobrazení a podobně. Právě v těchto detailech a posunech reality, jež jsou podtrhovány Yasserovým osudem a vědomím tehdejšího válečného stavu, s jehož důsledky se Libanon vypořádává dodnes, a jež jsou zpracovány civilně věcným nebo lyricky poetickým způsobem, tkví síla a působivost této velmi prosté, přímočaré produkce. Jako když čtete intimní sbírku poezie, anebo jste na autorském písničkářském koncertu…

Na závěr sejde od mixpultu na jeviště bratr Rabih a spolu s Yasserem zahrají písničku. Hrají na jednu kytaru. Yasser ja na pravou ruku ochrnutý, takže rytmickou stránku obstarává Rabih, zatímco akordy drží a zpívá Yasser. Dojemný (ale nikoli emoce vydírající, neb jakoby nahodilý, civilně podaný) okamžik. Silný obraz s existenciálním dosahem. Co je člověk, jak důležitá je komunita, empatie a cit. Důstojný závěr.

Celý projekt trochu připomíná inscenaci německého Rimini Protokoll Qualitätskontrolle / Kontrola kvality, již jsme měli možnost před dvěma lety vidět i v Praze (hostovala v Divadle Archa v rámci festivalu Akcent). Tam o svém osudu vyprávěla a se svým viděním světa se svěřovala handicapovaná dívka, upoutaná k invalidnímu vozíku po těžkém zranění hlavy. Když se v průběhu představení Yasser ptal, co je horší – být střelen ostřelovačem, nebo trefen nahodilou kulkou, uvědomil si člověk, že ve výsledku rozdíl není. Důležité je, aby zraněný neztratil kontakt se světem, aby mu zůstali blízcí lidé a aby našel sílu a (nový) důvod žít dál.

A takový je myslím hlavní smysl a poslání těchto produkcí a možná i divadla vůbec. Apelovat na citlivost, ukazovat na realitu, otevírat mysl a – snad – i dávat naději. Nebo aspoň smysl a poslání tohoto typu divadla. Festival Pražské křižovatky právě na takové produkce již podruhé (po loňském nultém ročníku) upozorňuje a dává jim na Nové scéně prostor. Stává se podstatným festivalem, centrem setkávání angažovaných tvůrců a diváků nejen z Prahy, na kterém je nejen možné navštívit obdobné inscenace, ale účastnit se i přednášek a setkání včetně diskusí po konci produkcí. Rozšiřuje tím dopad a prostor divadla – nejde jen o „produkt“, ale i o myšlení, dobírání se smyslu, o humanitu a emoce, jež samotným uvedením nekončí.

Tak snad jen jediná výtka k letošnímu ročníku. Termínově (a vlastně i programově) se vboural do podobně laděného, v tento termín již léta zavedeného festivalu 4+4 dny v pohybu, což je myslím velká škoda a dokonce chyba. Vždyť Socìetas Raffaello Sanzio byla poprvé v Česku v roce 2000 právě na festivalu 4+4 dny (s adaptací románu Luise Fernanda Celina Cesta do hlubin noci) a naopak, ukrajinské Dakh Daughters, které jsou dnes v Divadle Archa v rámci 4+4 dnů, byly loni s projektem Sny o zapomenutých cestách na Pražských křižovatkách (více o jejich tehdejším účinkování zde). Pořadatelé obou festivalů by se měli setkat a termíny sladit. Pro obě akce i diváky by to bylo prospěšné. A doložili by, že je třeba a možné apelovat na porozumění, respekt a empatii nejen skrze pozvané soubory, diskuse a představení, ale i aktivitou pořadatelů samotných festivalů. Kdo byl letos na Pražských křižovatkách, utekly mu úvodní produkce 4+4 dnů, kdo byl na 4+4 dnech, neviděl závěr Pražkých křižovatek…