Zavřít

Efektní obrazy a náznak politického divadla. Do Prahy dorazilo představení Demokracie v Americe

Magazín Aktuálně.cz, Vladimír Mikulka, 6. 10. 2017

Na první ročník divadelního festivalu Pražské křižovatky dorazila i inscenace Democracy in America od Romea Castellucciho, jednoho z nejpopulárnějších režisérů evropské sécny. Představení dle názvu odkazuje k politickému divadlu, největší síla autora je ale jinde: dokáže skvěle rozostřovat, nabízet asociace a efektně mlžit. Jeho práce s vizuály je fantastická a v našem prostředí ojedinělá.

Sedmapadesátiletý italský režisér Romeo Castellucci patří už léta k nejzářivějším hvězdám evropské divadelní scény, jehož nezaměnitelný rukopis se nachází na pomezí pohybového divadla, činohry a výtvarné instalace.

To vše bylo ve vrchovaté míře k vidění i při pražském představení jeho nejnovější inscenace Democracy in America. Hrálo se na Nové scéně Národního divadla v rámci prvního ročníku festivalu Pražské křižovatky.

Kdo chce, význam si najde
Titul naznačuje politické divadlo, tak jednoduché to však není. Castellucci sice vychází z Alexise de Tocquevilla, jenž v polovině devatenáctého století popsal systém prvního moderního demokratického státu na světě, inspirace je to však hodně volná.

Inscenace navíc nic neříká natvrdo, spíš předvádí efektní obrazy a nechává na divácích, zda budou hledat významy, nebo se raději rozhodnou dění sledovat jako velkolepou abstraktní show.

Hledači významů se mohou chytit třeba dlouhé scény, ve které dva indiáni z kmene Odžibvejů uvažují o tom, zda se mají naučit angličtinu (a vydat se tak na milost mocnějším osadníkům).

Nebo ještě mnohem delší disputace, v níž dva hladovějící farmáři debatují o vztahu k Bohu, o tom, čím je povinován on jim a čím oni jemu. Postupně se přitom ukáže, že žena vyměnila vlastní dceru za osivo - a teď vyčítá Bohu, že ji nezastavil jako kdysi Abraháma, připraveného obětovat syna Izáka.

Místo očekávané reakce shůry však přijde hrozivý trest ze strany společnosti - i když spíše jen tušený. Ani tyto "mluvené pasáže" však nebyly realistické, nabídly spíš poetický dialog vržený do neurčitě vymezeného prostoru.

Bohužel právě tyhle dvě scény patřily v průběhu večera k tomu divadelně nejméně zajímavému. Castellucci potvrdil, že jeho síla spočívá v pravém opaku jasného sdělení: ve schopnosti rozostřovat, nabízet asociace, efektně mlžit. A to často doslova.

Velká část tanečních výstupů, do kterých dění neustále přecházelo, se totiž odehrávala za poloprůhlednou oponou. Režie přitom rafinovaným svícením vykrajovala ze tmy tanečnice, často nahé nebo polonahé, hrála si s pohybem či s barvami, které se objevovaly na neutrálním černošedém pozadí.

Finále už dokonce ani nepotřebovalo živé herce. Dívčí sbor majestátně zapěl bukolickou píseň velebící venkovský život (tady byla ironie zřejmá), přes jeviště zvolna projel obrovský zlatý pluh a hebrejský nápis se proměnil v zářivé 3D objekty, které se dlouhé minuty vlnily prostorem evokujícím nekonečnou prérii. Nikoli náhodou padla předtím zmínka, že se první osadníci cítili jako vyvolený národ a že do Ameriky přijeli hledat "nový Izrael".

Vágní komentář amerických dějin
Není obtížné vznést vůči Democracy in America řadu vážných výhrad. Pokud se na inscenaci budeme dívat primárně jako na komentář amerických dějin, zůstává u vágně formulovaných banalit.

Po vizuální stránce se zas Castellucci nerozpakuje jít až na hranici kýče. Zároveň však nelze nevidět jeho schopnost suverénně komponovat velkolepé, neuchopitelně proměnlivé a působivé obrazy.

Skvěle zvládá prostor, světlo i barvy, nebojí se majestátní pomalosti a při tom všem umí do převládající vážnosti tu a tam ukápnout i trochu ironie.

Vzdor výhradám je moc dobře, že se tento typ divadla mohl předvést i českému publiku.

Hodnocení Aktuálně.cz: 70 %