Zavřít

Romeo Castellucci: Inscenovat operu je jako řídit zaoceánskou loď

Právo / Novinky.cz, Radmila Hrdinová, 11. 10. 2017

Italský režisér, scénograf, výtvarník, dramatik a teoretik Romeo Castellucci (1960) patří k nejvýznamnějším osobnostem současného evropského divadla. Jeho inscenace jsou známé v celém světě. V Praze představil v rámci festivalu Pražské křižovatky svou inscenaci Democracy in America a odpověděl na otázky mířící k jeho pojetí současného divadla.

Jaké je podle vás postavení demokracie v současném světě?
Demokracie je významný pojem, o němž se dnes velmi diskutuje jak z filozofického, tak politického hlediska. Ale americká demokracie není totéž, co demokracie řecká, je založena na jiném, venkovském původu i náboženském základu. O tom všem vypovídá kniha Alexise de Tocquevilla o zrodu americké demokracie a v návaznosti na ni i má inscenace.

Pojem demokracie je třeba neustále zkoumat, protože existuje i mytologie demokracie, která neodpovídá pravdě. Už samotný pojem demokracie je problematický. Protože co znamená vláda lidu ve chvíli, kdy se lidem manipuluje. To slovo ztratilo svůj jas a pro někoho může být i znepokojivé. Osobně ale nevidím žádnou alternativu k demokracii.


Vaše inscenace jsou velmi odlišné. Existuje metoda, která je sjednocuje?
Nemám pevnou pracovní metodu, rád přecházím od jedné formy ke druhé. Chápu, že to může být pro někoho překvapující, ale překvapení je pro mě v umění důležitým momentem. Snažím se neutíkat k tomu, co už umím. Pokaždé se snažím hledat něco nového, neznámého, něco, co mi uniká. Jinak by hrozilo, že se má práce stane pouhým řemeslem, všechny mé věci budou vypadat stejně a já ztratím oheň.


V posledních letech jako režisér hodně inscenujete operu. Poskytuje vám opera něco, co nezastupitelně rozšiřuje vaše režijní obzory?
Mám operní mentalitu již od mládí, vždy mi bylo blízké wagnerovské pojetí divadla, v němž hudba hraje důležitou úlohu. Pracovat s muzikou, se zpěváky, s orchestrem, v tom je neuvěřitelná síla. Inscenovat operu beru jako privilegium.

Nejbližší je mi operní divadlo Richarda Wagnera, podle mě představuje začátek moderního pojetí divadla. Ale přitahuje mě barokní i současná opera. Naopak jsou mi poměrně vzdálené italské belcantové opery autorů jako Bellini, Donizetti, Verdi i Puccini.


Jakou roli ve vašem zájmu o operu hraje vizualita, možnost velkého provozovacího aparátu operní inscenace?
Divadlo je jedna emotivní vlna, která působí jak zvukem, tak i obrazem, a o tuto jednotu mi jde. Na přípravě opery pracují stovky lidí, je zapojena spousta technických prostředků. Inscenovat operu je jako řídit zaoceánskou loď, je to krásné a nebezpečné zároveň.


Vaše divadlo je hodně obrazivé. Inspiruje hudba vaši imaginaci?
Dílo, které mám inscenovat, poslouchám stále dokola, stokrát, abych se v něm zcela ztratil. Chci zabloudit v hudbě jako v lese a zapomenout na vše, co jsem o ní už věděl. Potřebuji se ocitnout ve stavu amnézie, v níž vymažu stereotypy. V nich cítím největší nebezpečí.


Má pro vás umění hranice?
Umění je hledání hranic. Nikoli jejich překračování, ale hledání nových. Umění hranice potřebuje, slovo svoboda nemá v umění žádný smysl. Hranice umění se neustále posouvají dopředu i dozadu. Pro mě osobně je nepřekročitelnou hranicí v umění opravdová krev a násilí.


V jednom z rozhovorů jste se vymezil proti brechtovskému divadlu, které chce diváka vychovávat. Co mu chcete sdělit vy?
Umění musí diváka zasahovat, ne vychovávat. Nejsem pedagog, kazatel ani kněz, neznám jedinou pravdu a nechci ji zjevovat. Úkolem umělce by mělo být vytvořit pro diváka problém. To je jeho dar divákovi.


Vyrostl a studoval jste v Itálii. Do jaké míry v sobě vnímáte italskou tradici?
Jako Ital jsem vyrůstal v kontextu italské kultury silně závislé na katolické tradici. Jako dítě jsem intenzivně vnímal prostředí italských kostelů plných maleb a soch, na nichž jsou nahá těla zmítaná emocemi. To se podílelo na zrodu mého vztahu k umění.

Bavíme se o vašich režiích, ale co od divadla očekáváte jako divák?
Očekávám, že budu překvapen, unesen, šokován, ovšem nikoli pouze v provokativním smyslu. To očekávám od divadelní hry, filmu, knihy, obrazu. Neočekávám, že vše pochopím, ale že budu zasažen. To je podle mě dar, který mi jako divákovi umělec může dát.

Jaká je podle vás budoucnost divadla?
Nejsem prorok, ale divadlo má podle mě obrovskou budoucnost, protože ho nelze ničím nahradit. Divadlo je matrice všech ostatních forem umění. Práce v divadle je nádherná, ale člověka vyčerpává, a já momentálně pociťuji nedostatek energie. Proto uvažuji o tom, že bych si od něho odpočinul. Chtěl bych se starat o zvířata. A také mám otevřené účty s filmem, ale momentálně mě víc přitahuje život se zvířaty.

Co si od něho slibujete?
Odpočinek. Víte, není nic upřímnějšího, než když se na vás zvíře podívá. Cítím se s nimi velmi lehce.