Zavřít

Rus vděčný USA: Nebýt Ameriky, skončil bych před 40 lety. Až tam jsem se přeorientoval na moderní tanec a divadlo, říká hvězda baletu Baryšnikov

Hospodářské noviny, Daniel Konrád, 21. 9. 2018

Na západní straně newyorského Manhattanu, pár bloků od nejrušnějších ulic a tunelu do New Jersey, stojí pětipatrový moderní dům, Baryšnikovovo centrum umění. Jeho ředitel uděluje interview v zasedací místnosti plné maleb starého Petrohradu ze začátku 19. století. Vzpomínkami na město, kde studoval, ale nežije. Ani některé pozdější události už Michail Baryšnikov z paměti lovit nechce. Třeba okolnosti své emigrace do USA. "To je dlouhý příběh," pousměje se. A odmlčí. Však to vyprávěl tisíckrát.

Tak tedy za něj: tři roky po skončení druhé světové války se v Lotyšsku narodí chlapec. Maminka ho bere do divadel i na balet, přihlašuje na konzervatoř, povzbuzuje. Patrně však nešťastná z manželství, oběsí se doma v koupelně, když je klukovi dvanáct. Otec, sovětský důstojník, o hocha nejeví zájem. Pár let nato se mladý Baryšnikov na vlastní pěst vypravuje do tehdejšího Leningradu, kde se v osmnácti stává sólovým tanečníkem vyhlášeného Kirovova baletu a brzy hvězdou za železnou oponou.

Roku 1974 na turné tančí v kanadském Torontu. Při slavnostní recepci využije nepozornosti sovětských tajných, přebírá papírek s konspiračním telefonním číslem, z hotelu na něj volá. Po posledním představení vychází ven zadními dveřmi, rozdává autogramy, zdraví diváky. A pak před jejich zraky zničehonic bere nohy na ramena a prchá k připravenému vozu. Několik dnů se skrývá před agenty KGB, zatímco sovětský velvyslanec v tisku láteří, že "chudého chlapce" ti proradní imperialisté určitě zlákali mamonem. Ten chlapec ale ví své. Požádá o azyl a brzy odjíždí do Spojených států, země, kde získá svobodu, začne nový život a nakonec odvede vrcholné umělecké výkony.

Jednu část toho příběhu ale Michail Baryšnikov začal vyprávět teprve nedávno. Od prvních let se v New Yorku úzce přátelil s ruským básníkem a pozdějším laureátem Nobelovy ceny za literaturu Josifem Brodským. Na jeho počest nyní Baryšnikov účinkuje v sólové divadelní inscenaci, kde recituje Brodského verše. Představení, které už viděli diváci v New Yorku, Chicagu či Londýně, se přespříští týden zastaví v Praze. "Brodskij se ze všeho nejraději procházel. Fascinovalo ho světlo a blízkost vody," vzpomíná Baryšnikov.

HN: Asi čtvrthodinu odsud stojí dům, kde desítky let žil Josif Brodskij. Navštěvoval jste ho?
V posledních letech se přestěhoval do čtvrti Brooklyn Heights, ale nejčastěji jsem za ním chodíval kousek odsud, na adresu 44 Morton Street. Dodnes si pamatuji jeho byt. Přízemní, s okny do ulice, jsou tam doteď. Odspoda docela táhlo, ale Brodskij měl funkční krb, a když se ochladilo, zahříval se u něj s whisky a kávou. Vzadu na dvorku byla zahrada, kterou v létě obhospodařoval. Nejčastěji jsem ho ale jen vyzvedl a pak jsme se hodiny procházeli, většinou podél řeky. Dokud Brodskij žil v Leningradu, chodíval se tam dívat na řeku Něvu. Myslím, že na newyorský Hudson hleděl trochu se sentimentem, že mu Něvu připomínal.

HN: Kdy jste o Brodském slyšel poprvé?
Když mi bylo šestnáct. Seděl jsem v lavici na leningradském státním učilišti Agrippiny Vaganovové vedle úžasné dívky, tanečnice a později učitelky baletu Olgy Evreinové. Podstrčila mi samizdat s několika Brodského básněmi. Jak už byly stokrát zkopírované, daly se stěží přečíst, některá slova na papíře vybledla. Nicméně díky tomu jsem se o Brodském dozvěděl.

HN: Počkejte, nenarodila se Evreinová v Praze?
Ano, pochází z rodiny ruských emigrantů, ale narodila se ve vašem hlavním městě a tehdy mluvila výtečně česky. V Praze žila, až po srpnu 1968 odjela s rodinou na Západ. Olga byla vždy ve všem napřed, jak dívky v tomhle věku bývají. Už hovořila několika jazyky, měla spoustu přátel. Tolik toho znala. Dnes žije v Belgii, ale stále jsme v kontaktu.

HN: Vy jste Prahu navštívil právě v roce 1968, že?
Přijel jsem koncem léta, opravdu těsně před invazí. Pamatuji si spoustu lidí v ulicích, jakou mělo město atmosféru. Šel jsem se podívat do Laterny Magiky, také jsem viděl Muže z kraje La Mancha, broadwayský muzikál, který byl toho času v Praze uváděn. A viděl jsem se s Olgou.

HN: Ale to bylo dávno před Brodským, že?
Ano, tehdy jsme si o něm jen povídali. Osobně jsem ho poznal až po emigraci, když jsem se roku 1974 usadil v New Yorku.

HN: Brodského tam sovětské úřady vyhnaly o dva roky dříve. Měl něco jako náskok?
Na rozdíl ode mě už mluvil skvěle anglicky a také mi dal spoustu praktických rad. Třeba říkal: "Nikdy nemíchej ruštinu a angličtinu. Pokud nějaké slovo neznáš, radši se zeptej!" Odnaučil mě polykat hlásky, což mě v angličtině trápilo. Dbal na to, aby mi bylo rozumět. Jiná věc je přízvuk, s tím už jsme ani jeden nic neudělali, odešli jsme příliš pozdě. Ale Brodskij byl anglofil, v angličtině vyučoval a později do ní překládal vlastní básně i prózy.

HN: Přátelili jste se až do jeho smrti v roce 1996?
Velmi. Říkal mi "Myš". V ruštině to zní podobně, jako když familiárně voláte Míšo.

HN: Prý jste také spoluvlastnili restauraci na Manhattanu.
No jo, to byla taková epizoda. Brodskij roku 1987 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. A krátce nato mě seznámil s majitelem newyorské restaurace Russian Samovar. Jmenoval se Roman Kaplan, stále žije, jen už z toho byznysu vycouval, a tak se moc nevídáme. Brodskij tehdy navrhl, že Romana finančně podpoříme, a oba jsme to udělali. Chtěl z té restaurace mít něco jako klub, aby se tam pořádala literární čtení, hrála muzika. Trochu model Berlín nebo Praha dvacátých let.

HN: Jste v kontaktu s ruskou diasporou v New Yorku?
Už jsem se jí vzdálil. Ale třeba Brodskij miloval gruzínské či ruské jídlo, pelmeně a tak. V různých čtvrtích New Yorku jsou dodnes obchody, kde to můžete koupit, někteří lidé tam asi ani nemusí umět anglicky. Ale já tam nejezdím. Bylo toho na mě moc.

HN: Brodskij do USA odešel z donucení, vy z vlastního rozhodnutí. Mluvili jste o tom?
Moc jsme se o tom nebavili. Zajímala nás budoucnost, debatovali jsme, co je Amerika zač, jak se tu žije, samozřejmě o politice. Brodskij byl konzervativního ražení, obdivoval prezidenta Reagana a premiérku Thatcherovou, v tom jsme se neshodli. Základní rozdíl v našich amerických osudech byl ale ten, že jeho v Sovětském svazu zavřeli a pak donutili k exilu, kdežto já prostě chtěl někam, kde bych mohl svobodně dýchat. Dělat, co chci, a ne co musím.

HN: Uprchl jste, když vám bylo šestadvacet?
Ano, a to už se tanečníkům krátí čas. Pokud se včas nezačnete věnovat jiným uměleckým formám, za pár let máte po kariéře. Kromě všeho jiného Americe vděčím za to, že jsem se tu mohl přeorientovat z baletu na moderní tanec a v posledních letech divadlo. Díky tomu stále pracuji, byť jsem nedávno oslavil sedmdesátiny. Kdybych zůstal u baletu, skončil jsem před čtyřiceti roky.

HN: Už vůbec netančíte?
Cvičím a třeba za pár týdnů tady budu mít takové droboučké, několikaminutové taneční vystoupení, ale jinak se věnuji činohře. Divadlo se rychle mění. Když jsem ještě žil v Sovětském svazu, herci běžně účinkovali v Čechovovi, Turgeněvovi, Dostojevském, příležitostně Shakespearovi. Maximálně museli občas zazpívat. Dnes jsou nároky nesrovnatelně vyšší. Člověk chvíli zpívá na Broadwayi, pak dělá činohru, jindy tančí, musí ovládat několik jazyků. V představení o Brodském, které uvedeme v Praze, ale taneční pasáže nejsou. Spíš drobné pohybové scény.

HN: Proč ta inscenace vznikla? Mohl jste udělat obyčejné autorské čtení. Ale tady je scéna, světlo, kostýmy, projekce.
Přišel s tím lotyšský režisér Alvis Hermanis. Viděl jsem některá operní představení, která připravil pro Salcburský festival, je špičkový. Alvis začínal jako herec. Teď už dvě desítky let spolupracuje s Novým divadlem v Rize. Odmalička se zajímal o ruskou literaturu, umí dokonale rusky a na Brodském vyrůstal, takže se mě na něj důkladně vyptával. Já mu líčil, jak jsme se s Brodským procházeli, o čem jsme mluvili. Až jednou Alvis volá a povídá: "Poslyš, mám nápad, jak udělat představení o Brodském. Poslechni si mě a hlavně hned neodmítej!"

HN: Tak jste si ho poslechl, a pak?
Ještě dlouho jsem byl skeptický. Zaprvé bychom nebyli první, kdo si na Brodském vylámal zuby. Zadruhé je v Rusku zažitá tradice literárních čtení. Na jeviště přijde herec s knihou a hodinu dvě recituje verše. Pořád se to dělá, není to marný žánr. Ale Alvis chtěl divadlo. Namítal jsem mu, že moc hrát neumím, ať si najde profesionála. On ale chtěl mě.

HN: Vy však v tom představení nehrajete Josifa Brodského.
Ne, má to být cosi jako duchovní seance, příležitost, jak nechat Brodského hlas zaznít ze záhrobí. Trochu se hýbu, mám předepsané nějaké akce, recituji jeho básně v ruštině, titulky se promítají na scénu. Občas z reproduktorů znějí jeho archivní nahrávky. Brodskij recitoval specifickým způsobem, své básně trochu zpíval, možná jako rabín. I někteří Rusové si stěžovali, že je mu těžko rozumět. Jednou jsem se ho na to zkusil zeptat, ale odbyl mě: "Tak si otevřou knihu a tam si to přečtou! Mně jde o hudbu, o rytmus!"

HN: Stýská se vám po něm?
To víte, že jo. Myslím na něj často. To ale zažil každý, kdo ztratil blízkého přítele. Když umřel Brodskij, osiřeli jsme všichni, kdo jsme ho znali. Nedávno se mi ten pocit vrátil, když odešel Miloš Forman.

HN: Také jste se přátelili?
Prakticky od chvíle, kdy jsem přijel do Ameriky. Krátce nato mě navštívili Vladimir Vysockij a jeho žena, francouzská herečka Marina Vladyová. Ta už Miloše znala z Paříže, takže nás představila. A my si tak padli do okna, že hned druhý den mě Miloš vlekl do nějaké restaurace, snad dokonce české. Však víte, jak miloval jídlo, pití, doutníky. Doteď na něj myslím, kdykoliv procházím Central Parkem, protože na ten bylo krásně vidět z Milošova bytu na Manhattanu.

HN: Nebyli jste sousedi také ve státě Connecticut?
Miloš si tam ve Warrenu pořídil venkovský ranč, který jsem mu doporučil, protože jsem ho předtím sám málem koupil. Patřil americkému malíři Eriku Sloaneovi, autorovi krásných zimních krajinek, obrazů s rudými stodolami, letícími husami. Sloane se ranče zbavoval, já chtěl přece jenom zůstat blíž New Yorku, a tak to koupil Miloš. To místo si zamiloval, trávil tam čím dál víc času, až tam nakonec zemřel.

HN: Sedíme ve vašem Baryšnikovově centru umění na Manhattanu. Jak často tu býváte?
Od chvíle, kdy asi před čtrnácti lety vzniklo, prakticky každý den, kdy jsem v New Yorku.

HN: Normálně sem chodíte do kanceláře?
Jasně, mám pracovní dobu od devíti do pěti. Někdy zůstávám klidně do jedenácti večer.

HN: A co přesně děláte?
Jako umělecký ředitel tady vymýšlím program, pracuji na našich koprodukcích, vedu workshopy. Máme tu dva sály, jeden komorní, pojmenovaný po našem filantropovi Howardu Gilmanovi, druhý zhruba pro 230 lidí. Ten nese jméno choreografa Jeroma Robbinse, s nímž jsem spolupracoval. Taneční studia v budově jsme pak pojmenovali po tanečníkovi Rudolfu Nurejevovi, skladateli Johnu Cageovi nebo choreografovi Merci Cunninghamovi. Zabere dost práce vše uřídit, ale ještě to zvládám. Než to po mně jednou někdo převezme.

HN: A co pak, nechcete se třeba jednou vrátit do Lotyšska?
Připadám si doma tady, strávil jsem v Americe dvě třetiny života. Lotyšsko jsem opustil, když mi bylo šestnáct, a pak jsem na dlouho ztratil kontakt. Vracet jsem se začal až po pádu Berlínské zdi. Mám v Lotyšsku pochovanou maminku, vzal jsem tam děti, ukazoval jsem jim místa z dětství, vůbec si to oživoval v hlavě. Dodnes mám k té zemi silný vztah a před pár lety mě lotyšský prezident poctil, když mi věnoval čestné občanství. Při té příležitosti jsem dokonce musel říct i něco málo lotyšsky.

HN: Jazyk jste nezapomněl?
Naštěstí si něco pořád pamatuji. Ale už je to dávno. Letos je mi sedmdesát, což znamená, že na jevištích trávím už šedesátý rok svého života. Dovedete si to představit?


MICHAIL BARYŠNIKOV (70) Bývá označován za jednoho z nejvýznamnějších baletních tanečníků 20. století. Legenda praví, že zároveň jeden z nejznámějších sovětských emigrantů paradoxně prvně zatančil při oslavách Velké říjnové socialistické revoluce – bylo mu ovšem teprve šest let. Studoval na konzervatoři v Rize, v Leningradu pokračoval u Alexandra Ivanoviče Puškina ve vyhlášeném baletu Kirovova divadla, dnes Mariinském. Do USA emigroval po vzoru Rudolfa Nurejeva a primabaleríny Natálie Makarovové. Od roku 1974 žije v New Yorku. Působil u American Ballet Theatre i New York City Ballet, pracoval s moderními choreografy Georgem Balanchinem, Jeromem Robbinsem či Markem Morrisem. Tančil Louskáčka, Dona Quijota či Labutí jezero. Celá 80. léta byl uměleckým ředitelem American Ballet Theatre. Přátelil se s hudebníky i filmaři, na pozvání prezidenta Jimmyho Cartera vystoupil v televizním přenosu z Bílého domu. Moderní tanec provozoval s vlastní skupinou White Oak Dance Project, s níž v 90. letech navštívil Prahu – pochvalně tehdy hovořil o románech Bohumila Hrabala nebo o Dopisech Olze, které mu při osobním setkání věnoval Václav Havel. Po ukončení taneční kariéry se Baryšnikov profiluje jako herec. Už v 80. letech účinkoval ve filmovém thrilleru Bílé noci, později v televizním seriálu Sex ve městě a poslední dobou třeba v divadelní inscenaci Letters to a Man režiséra Roberta Wilsona, kde ztvárnil tanečníka a choreografa Václava Nižinského. Představení pro jednoho herce Brodskij/Baryšnikov bude uvedeno ve Stavovském divadle 6. a 7. října coby host festivalu Pražské křižovatky. Ten začíná příští sobotu a dále má na programu inscenaci nizozemského souboru De Warme Winkel o atentátníkovi Gavrilu Principovi, představení If a Window Would Open portugalského režiséra Tiaga Rodriguese nebo dílo Federica Leóna jménem Las ideas.