Zavřít

Na Pražských křižovatkách (No. 1)

Divadelní noviny, Jana Soprová, 3. 10. 2017

Festival Pražské křižovatky, který se letos koná podruhé, přiváží v tomto a přístím týdnu (2. – 8. října) na Novou scénu Národního divadla v Praze několik pozoruhodných zahraničních inscenací tvůrců, kteří se většinou proslavili v rámci tu více tu méně alternativních festivalů a jejichž inscenace přinášejí tzv. angažované umění, snaží se „udržet prst na tepu doby“.

To může být někdy zajímavé, obsahově (č)i formálně, a jindy či pro někoho tak trochu zavánět klišé a plakátovostí, ideovou (č)i formální. Angažované divadlo prostě takové je. To, co Václav Havel (v jehož jméně je festival pořádán) popisoval se skeptickým nadhledem, berou mnohdy západní umělci smrtelně vážně a občas tzv. „objevují Ameriku“. Vzhledem k tomu, že různé projekty tohoto druhu (jak české tak zahraniční) navštěvuji poměrně často, určitou naivitu těmto umělcům nezazlívám.

V případě zahajovacího představení prvního ročníku Pražských křižovatek (loni se konal nultý ročník) platí mnohé z toho, co jsem naznačila v úvodu. Irský soubor Dead Centre přivezl původní hru Bushe Moukarzela a Marka O´Hallorana (oba též hrají) nazvanou LIPPY, což lze přeložit jako „Odezírač“. Nicméně, přesný překlad to není, název si totiž pohrává se slovem „lips“ – tedy pusa, rty, a tento symbol lidské komunikace se v představení prezentuje v různých podobách. Témat lze v ní najít bezpočet, stejně jako žánrů a stylů, jimiž se herci proplétají.

Na počátku jsme svědky „diskuse po představení“ – začíná se tedy od konce. Otázky moderátora, který sice představení neviděl, ale dokáže o něm hovořit velmi zasvěceně, stejně jako odpovědi zpovídaného jsou natolik obecné, že je lze aplikovat téměř na cokoli. To dobře funguje jako odkaz k dnešní době, kdy bezpočet slov, které se řinou nejen z úst různých mluvčích a moderátorů, ale útočí na nás ze všech stran a z nejrůznějších médií, je vesměs zavádějící, často i manipulativní. Postupně se dozvídáme, že zpovídaný – Mark O’Halloran – je profesionální odezírač hovorů, kdy podle pohybu úst usuzuje, co osoby říkají, a překládá to do konkrétních slov. V jedné sekvenci pak můžeme slyšet, co pozorovaný člověk skutečně říká, a jak to odezírač překládá. Vznikají samozřejmě naprosté blbiny, podobně jako když si třeba dáte nečeský text do českého Google překladače.

Tato lehce až lehkovážně nahozená kritika přemíry slov a způsobu prázdné komunikace vzápětí přechází do (smrtelně) vážného tématu. Herci začnou vyprávět příběh o třech sestrách a jejich tetě, které se rozhodly zemřít hlady. Není smyšlený, stal se v Irsku v městě Leixlip v roce 2000. Motivace oněch žen ovšem zůstaly neznámé. Tvůrci se s jistou mystifikační nadsázkou pokoušejí pomocí člověka-odezírače rekonstruovat nejen některé jejich rozhovory (dvě z oněch žen byly těsně před činem zachyceny průmyslovými kamerami) a přijít na možné motivace k jejich činu. Tato část je ztvárněna z velké části prostřednictvím fyzického divadla (dvě z aktérek jsou původně tanečnice). V závěrečné fázi scénu překryje velké projekční plátno, na které jsou promítána mluvící ústa nejstarší z hereček, jež poeticky laděnými slovy vyprávějí příběh a důvody sebevraždy jedné z žen. Mnozí si přitom jistě vzpomněli na Beckettovu drobničku Ne já, založenou na stejném principu, již nedávno uvádělo pražské Studio Hrdinů. To, co slyšíme zde, je ovšem text napsaný scenáristou a hercem Markem O’Halloranem, který v představení účinkuje.

Tvar této inscenace je zvláštním hravým mnohostěnem, z něhož vyčnívají nejrůznější motivy, témata, styly, žánry a divadelní odkazy a který se v průběhu představení převaluje ze strany na stranu. Podobné pohrávání tvarem a působením na diváka se odehrává i ve světelné a zvukové rovině. Zvláštním bonusem je „přestávka“ zakomponovaná do průběhu představení, během níž slyšíme typický přestávkový ruch a rozeznáme některé hlasy (Havelka, Ljubková) hodnotící jeho dosavadní průběh.

Po představení následovala diskuse, která se – asi spíše nechtěně – stala organickou součástí absurdity večera. Mnohé z dotazů diváků totiž nasvědčovaly snaze podsunout tvůrcům cíle a myšlenky, které nezamýšleli představením sdělovat (např. politické či genderové konotace spojené s hladovkou či nabádání k tomu, že téma mělo být optimističtější apod.). Z mého pohledu bylo zjevné, že hlavním cílem irské skupiny bylo pohrát si nejen s tématem, ale s divadelností jako takovou. Prozkoumat, co vše se dá ze scénických možností vytěžit, zaexperimentovat si.

A zeptáte-li se, zda to mělo něco společného s Václavem Havlem, pak se domnívám, že ano. Myslím, že z takového večera by se mu bezpochyby podařilo vytěžit novou hru.