Zavřít

Vincent Klusák: ALL EARS: Divadlo zvuku a dotazníku

„To zas bude,“ řekl jsem si již lehce vyčerpán pátý festivalový den Pražských křižovatek po vstupu do provozní budovy B. Po levé straně širokoúhlého, v podstatě „kinematografického“ jeviště jsou umístěny židle, stoly a kovové předměty jako např. lopatky, vše vzájemně propojeno provázky – a když si vzpomenu na anotaci, v níž se dočteme o ničení a tvoření, zvukových experimentech nebo převracení sklenic, hned mi vytane na mysli, že uvidím spíš divočejší představení. O to víc mě překvapí poklidné tempo, v jakém nás žena v neformálním a lehce konvenčním oblečení (která nás po celou dobu, co jsme vcházeli a bavili se o našich všedních a banálních problémech, poslouchala) osloví a začne nám klást otázky. Různé otázky, od banálních až k těm pikantnějším: jsme-li dochvilní, máme-li žízeň, ale i jestli, nudíme-li se v divadle, myslíme na sex apod. Pokud je odpověď kladná, máme se přihlásit. Já osobně jsem milovníkem dotazníků a formulářů, takže jsem se okamžitě začal (celkem po pravdě) hlásit na všechno možné. Ani mě nenapadlo, že by někdo své odpovědi mohl skrývat nebo si je vymýšlet, ale i takovéto možnosti inscenace naskýtá. Průzkum ve mně probouzí zvláštní klid. Žena (Kate McIntosh) na první pohled rozhodně nepůsobí jako „obvyklá“ herečka, ale spíš jako socioložka nebo průvodkyně. Sama sebe se také v jednu chvíli ptá: jak jsme vlastně oblečeni, jestli jsme byli před začátkem představení hluční atp. – a sama si odpovídá, přičemž údaje zapisuje do jakéhosi notýsku. Je tedy Kate součástí publika? Sociolog je také součástí lidu.

V tuto chvíli již nejsme publikem v tradičním slova smyslu, stali jsme autonomními loutkami loutkovodičky Kate McIntosh, která nás (s naší plnou důvěrou) vtahuje hlouběji a hlouběji do svého průzkumu, který se začíná čím dál tím víc podobat ohledávání právě objevené pevniny. Přesto jsme neopustili roli pozorovatele, neboť každého aspoň v hloubi duše zajímá, jak to mají ostatní. A najednou jsme se nehlásili, najednou jsme tleskali, dupali a luskali. A Kate McIntosh se skrze náš společenský vzorek stává dirigentkou a hraje na nás, stejně tak jako my hrajeme s ní. A stejně tak plynule se stane, že Kate McIntosh zmizí do zákulisí a my zatím deformujeme scénu, aniž bychom přitom opustili svá sedadla. Za pomoci provázků, které nám performerka rozdala a za jejichž konce podle přiložených pokynů taháme, přesouváme po jevišti nábytek, který se do té doby tvářil, že je tam omylem. Kompozici objektů kompletně přetváříme a celou dobu u toho vyrábíme zvuk, aniž by si to většina z nás zprvu uvědomila. Jak jsme takové (dis)harmonie mohli dosáhnout, když se vůbec neznáme? Jak mohla Kate McIntosh dosáhnout toho, že jsme se všichni spojili a vytvořili kolektivní dílo, jež bychom za normálních okolností v úplně krátkém čase nevymysleli? (I s přihlédnutím k tomu, že někteří považují participativní divadlo jen za možnost, jak zpříjemnit trnitou cestu současným experimentálním divadlem méně náročným divákům.) Ve které chvíli se z hloučku individualit, které jen shodou náhod přišly v týž večer do téhož divadla, stal kolektiv?

Představení mě naprosto vtáhlo a to, co jsem při něm i po něm prožíval, se blížilo absolutní radosti, vůbec jsem se toho nenadálého sledu událostí nemohl nabažit. Imerse a především participativnost s jakou inscenace přichází, je obdivuhodně neinvasivní a divák je vtažen do dění, aniž by sám zpozoroval jak. Spektrum pocitů, které můžete cítit, je široké: pobavenost, nekomfortnost, soustředěnost… Na konci se stejně všechno změní v příjemnou, ale zároveň i velice silnou katarsi. Prostor potemní, my náhle sedíme v neurčeném prostoru „zbaveni“ zraku a posloucháme nahrávku toho, co ještě před chvílí bylo námi animovaným šoupáním nábytkem a deformováním scény. Posloucháme kolektiv, jenž zní. Stejně jako několik dalších inscenací letošních Pražských křižovatek, i All Ears bych označil za projekt, který publikum nepolarisuje, ale naopak spojuje, a přesto vyvolává diskusi. Je signálem, že se současné divadlo začíná odklánět od charakteristické provokativně-politické tvorby a funguje více jako tmelící prostor pro současnou rozdělenou (a stále se od sebe oddalující) společnost.


Kate McIntosh: ALL EARS

Koncept a režie: Kate McIntosh
Dramaturgie: Pascale Petralia, Tim Etchells
Sound design: John Avery
Light design: Chris Copland
Technická režie: Simon Stenmans
Produkční spolupráce: Ingrid Vranken
Produkce: SPIN
Premiéra: 24. 5. 2013 v PACT Zollverein v Essenu

Psáno z představení 4. 10. 2019 na Nové scéně ND v Praze (Provozní budova B)