Zavřít

Barbora Pokorná: Slova jako lůžko pro mrtvé

Příběh podle skutečné události, s absencí uměleckých metafor a plný surovostí všedního života je často jak pro tvůrce, tak pro diváky velmi lákavý. Irská skupina Dead Centre se na festivalu představila s inscenací Lippy, jíž byl inspirací osud tří sester a jejich tety, které se z neznámých důvodů dobrovolně odsoudily ke kruté smrti vyhladověním. Tvůrci zároveň využívají postavu vyšetřovatele, který se pokouší pomocí techniky odezírání ze rtů rozkódovat jejich poslední slova před smrtí. Tématem je etický problém pravdy a naše (ne)schopnost ji skutečně poznat.

Téma dichotomie smrti a zrození a zároveň jejich paradoxní provázanost je hlavním pojítkem inscenace, která jinak může na diváka působit zdánlivě (nutno podtrhnout) nesourodně. Dojem oné nesourodosti může pramenit z proměnlivosti, nebo lépe řečeno z rozdělení inscenace do tří bloků.

Publikum přichází do hlediště Nové scény za doprovodu ikonické písně Niny Simone Sinneraman. Při reprodukovaných slovech „Sinnerman, where you gonna run to?“ usedá a začíná vnímat dva muže na jevišti. Jeden z nich zaujatě obsluhuje mixážní pultík a druhý pobíhá před projekčním plátnem nataženým na scéně. Dojem vážnosti navozený epilogem inscenace upadá ihned po první replice, kdy se pobíhající muž představí jako moderátor diskuse po představení. Diváci se naladí na humorný ráz inscenace, která téměř ještě nezačala, ale už se o ní mluví jako o odehrané. S pomocí dalšího herce (který představuje sám sebe) a hrstkou ukázek z filmů baví tvůrci publikum „učenou diskusí“ o inscenaci a rozebíráním techniky odezírání ze rtů.

O to větší šok nastává po konci hrané diskuse, kdy se projekční plátno promění v čelní stěnu pokoje, připomínajícího stísněné místnosti únikových her. Chvíli se za ním míhají černé obrysy čtyř postav, všechny ve stejném postoji. Díky světelným efektům působí, jako by se chvíli přibližovaly a zároveň byly nedosažitelně daleko. Nikdo neví, zdali žijí, nebo to jsou duchové, kteří přišli vyprávět příběh své smrti. K vyprávění využívají především dlouhé nemluvené pasáže, které naplňují pomalými pohyby. Trýzní diváka pomocí nekonečných odmlk, kdy by dal cokoli za jedno jediné vyřčené slovo. Stejně jako v první části tak rozvíjejí téma pravdy, kterou ukazují jako relativní. Možná spíš nikoliv pravdu samotnou, ale její popis skrze lidskou řeč. Upozorňují tak na fakt, že ji nikdy nedokážeme postihnout celou. Paradoxem pak je, že nejvíce dějové linie je odehráno za ticha, kdy se postavy brodí v kupách skartovaných papírů, skartovaných slov. Kousky papírů jsou využity k zasypání mrtvých těl, a tak tato slova slouží „pouze“ jako přikrývka pro mrtvé.

Poslední blok je inspirován Beckettovým monologem Not I. Čelní stěna pokoje se opět změní v projekční plátno, na které jsou promítána hovořící ženská ústa. Oproti předchozí části je závěr vystupňován do opačného pólu. Na diváky je chrlen nekonečný proud textu, jehož význam lze záměrně zachytit jen částečně. Neustálá snaha pochopit vše vyřčené a tím vzdorovat předurčenému „scénáři zmaru“ je marná. A možná právě pocit zmaru (nikoliv času, který v divadle divák strávil, ale v obtížnosti hledání pravdy a nevyhnutelnosti smrti) je jediným trvalým a stálým pocitem, který si divák odnese.


Bush Moukarzel, Mark O‘ Halloran: LIPPY (Dead Centre, Irsko)

Režie: Ben Kidd, Bush Moukarzel
Scénografie: Andrew Clancy
Kostýmy a výprava: Grace O'Hara
Light design: Stephen Dodd
Sound design: Adam Welsh
Produkce: Irene O Mara
Světová premiéra: září 2013 (Lir Theatre)

Psáno z představení 2. 10. 2017, které bylo uvedeno v rámci festivalu Pražské křižovatky