Zavřít

Dana Hlaváčová: Všichni společně umíráme

Dílo irských autorů Bushe Moukarzela a Marka O’Hallorana mne provokuje k otázce, zda si dnešní umění náhodou nevytvářejí umělci jen sami pro sebe. Porozumět jejich inscenaci Lippy je totiž skutečně záležitostí pro odvážné.

Divadelní skupina Dead Centre vznikla roku 2012 v Dublinu, je známá díky představením Souvenir (2012) nebo Hamnet (2017). Hlavním tématem inscenace Lippy (2013), kterou uvedli jako zahajovací představení letošního ročníku festivalu Pražské křižovatky, je smrt. Tvůrci našli inspiraci ve skutečné události z roku 2000, kdy v Irsku tři sestry a jejich teta spáchaly sebevraždu. Zavřely se u sebe doma a zkrátka vyhladověly. Vyšetřovatelé nepřišli na žádný důvod, neměli žádný důkaz, ani vodítko, které by jim mohlo pomoci pochopit, proč to udělaly. Skutečnost, že nic nevíme, ale pouze se domníváme, vedla autory k využití metody odezírání ze rtů, jako způsobu komunikace mezi postavami a částečně i publikem. Dílo vede diváka k uvažování, kolik podnětů je ještě schopen vnímat. Což může být někomu velmi nepříjemné, stejně tak jako pro jiného zajímavé. Při své práci využívá divadelní skupina Dead Center moderní techniky (předem nahrané zvuky, titulky, mikrofony atd.), čímž diváka upoutává, ale zároveň ho momentem překvapení vhání do nejistoty, co přijde dál, a tím už nastartovává hru s pocity obecenstva.

Ve hře Lippy se objevuje skepse k možnostem pravdivého poznání. Tři jasně oddělené části, z kterých se celá inscenace skládá, na sebe navzájem nenavazují a navíc si hrají s různým pojetím času. Prvních 30 minut je v rámci možností „přirozených“, tvůrci se „snaží“ retrospektivně objasnit publiku, co ho čeká. Jeden z nich - Bush Moukarzel - se na scéně pohybuje, jako kdyby měl ještě spoustu času do začátku hry, ale najednou se ujme mikrofonu a udiví vás tím, že začne komentovat velkou účast diváků na besedě po představení. Se smíchem tvrdí, jak je moderní technologie úžasná, jelikož jeho slova umí sama od sebe přeložit. Zároveň ukazuje nad sebe na tabuli s titulky, které se objevují s lehkým časovým náskokem. Publikum přijímá jeho taktiku a baví se s ním. Na scéně se objevuje i druhý autor - Mark O’Halloran - takže společně pokračují v debatě o představení, které ještě neproběhlo, ale přitom paradoxně už dávno začalo.

V druhé části dochází k „ohýbání času“ - jedna z postav se pořeže o vázu, ale ta se rozbije až poté, co na to upozorní Mark O‘Halloran. Na jevišti vystupují čtyři performerky představující tři sestry a jejich tetu. Nemluví, jenom otevírají ústa a pomocí moderní techniky - odezírání ze rtů, která umožňuje převést pohyby rtů do slov, můžeme slyšet útržky jejich rozhovorů. Navíc zmíněný spoluautor svou stálou přítomností připomíná, že divák sleduje divadlo, nikoliv pokus o zachycení skutečnosti.

V poslední části hry je promítáno na plátno video s ústy, která „němě“ mluví v reálném čase. Ovšem pokud divák zná irského dramatika a prozaika Samuela Becketta, neunikne mu, že se jedná o podobný obraz, jaký použil Beckett v díle Not I. Pouze s několika rozdíly jde i o stejné zpracování - video není černobílé, jako u Becketta, ale barevné. Herectví je propracovanější v díle Not I, oproti herečce v Lippy, kde slova neříká nahlas. Zvuk je dodán zpětně a to je jeden z důvodů, proč monolog řinoucí se na obecenstvo už nevyvolává žádné další šokující pocity. Zmíněnými rysy se hra stylizuje do určité variace na beckettovské absurdní drama.

Mohla bych být pěkně drzá (anglicky lippy) a napsat, že to byla přes všechny efekty trochu nuda.


Bush Moukarzel a Mark O´Halloran: LIPPY (Dead Centre, Irsko)

Režie: Ben Kidd a Bush Moukarzel
Hudba a zvuk: Adam Welsh
Světelný design: Stephen Dodd
Scéna: Andrew Clancy
Kostýmy a scénické efekty: Grace O’Hara

Psáno z představení 2. 10. 2017 v rámci festivalu Pražské křižovatky, Nová scéna ND v Praze