Zavřít

Barbora Pokorná: Slova, slova, slova

Pokud bych měla nalézt jen jeden fakt (jsem si jistá, že jich je mnohem víc), který by byl pro dramaturgii festivalu Pražské křižovatky jednotný, byla by to ta skutečnost, že prozatím všechny inscenace, které jsem měla možnost zhlédnout (Lippy, Ich kann nicht anders, Democracy in America) byly silně spojeny se slovem a jeho (bez)mocí. Pro rozvinutí tohoto tématu využívá každý pozvaný soubor jiných prostředků. Na jedné straně je to mechanizace řeči a na té druhé naopak její úplné uvolnění a oproštění od původních významů. Všichni do určité míry poukazují na absurdnost lidského jednání, které je v zajetí slov.

V tomto zajetí se rozhodně (a dobrovolně) ocitl i slovinský tvůrčí kolektiv Beton Ltd. Pro svou autorskou inscenaci Ich kann nicht anders (2016) zvolil jako tvůrčí postup nahrávání veškerých rozhovorů mezi všemi třemi aktéry během zkoušek. Textová předloha tedy vznikala na základě dokumentace reálných dialogů. Tento fakt přispívá k setření hranice mezi divadelní produkcí a skutečným životem a buduje nepříjemnou blízkost témat, která chtě nechtě divákovo vědomí aktivizuje už jen tím, že je nucen herce – občany vyslechnout.

Z podstaty formy, kterou autoři zvolili, je zřejmé, že inscenace rozvíjí bytostně současné (méně i více závažné) sociální, politické a kulturní otázky. Jsou jimi migrace, terorismus, média, genderová rovnost, ale i současné trendy plné hashtagů a bio zeleniny. Vše je řešeno v pro divadlo netypickém prostoru Provozní budovy B. V suterénu betonového komplexu administrativních prostor Národního divadla vznikl na dva večery jakýsi improvizovaný squat. Scéna je zaplněna několika matracemi, prázdnými krabicemi, bublinkovými fóliemi a spoustou dalších neidentifikovatelných krámů. Skrze hromadu odpadků a odepsaných neužitečných objektů lze vidět paralelu mezi verbální náplní inscenace a scénografií. Performeři přežívají v prázdných obalech a zbytcích vyspělé společnosti zatímco citují Martina Luthera a diskutují o hrůzách teroristického útoku v Berlíně.

Aktéři na jednu stranu cítí nutnost vzít na sebe odpovědnost za svůj život a jednat, ale na stranu druhou pokaždé skončí v nečinnosti. Je to bludný kruh, z něhož se pokoušejí dostat alespoň ironií. Například když je otázka genderové rovnosti a emancipace žen řešena u společné večeře, kdy jediná žena mezi dvěma muži (oblečená jen v infantilní zástěře na vaření na jinak holém těle a se zbraní v ruce) rozebírá své postavení ve společnosti (u stolu v čele s muži). Protiřečí si, a to hned v několika směrech. Za prvé na rovině vnějškové, tedy jen na základě samotného oděvu, který ji potupuje ve spojení se statečnými slovy o ženské emancipaci. A za druhé proto, že veškeré její snahy o obstání mezi muži jsou zmařeny poté, co po monologu nabídne oběma mužům orální sex, který nakonec ani není přijat. Osud ženy končí tragicky – sebevraždou. Publikum strne, ale žena se za chvíli vrátí na scénu jakoby nic a pokračuje ve hře. Činem by se přeci nic nevyřešilo, je třeba o věci mluvit.

Kromě silných vizuálních metafor inscenace důmyslně využívá i zvukovou složku. Rány a nelokalizované výbuchy v nepravidelných intervalech omezují herce v plynulé deklamaci textu. Čas od času (jako je tomu bohužel i v současném světě) z ničeho nic přeruší výstřel či detonace nepřetržitost všedních diskusí (a to třeba i těch o terorismu). Důsledně je tak názorně demonstrován název inscenace – tedy citát Martina Luthera, který můžeme (velmi zjednodušeně) parafrázovat jako vědomí člověka, že jeho jedinou možností v tomto světě je jeho samotná existence v něm.

Bytí a mluvení jsou jediné dvě činnosti, které člověk zvládá. Jakoby formace Beton Ltd. kritizovala člověka a jeho neschopnost překonat toto omezení. Obviňuje ho (stejně jako Hamlet), že jedinou jeho zbraní jsou „slova, slova, slova“. Zároveň však umělecké trio nezapomene do hromadné viny zahrnout i samo sebe. Opravdu se zmůžou jen na umělecké ztvárnění problémů? Není to jen diskuse na druhou? Může se tak možná zdát, ale pro mě osobně je to brutálně upřímné přiznání, za nímž kromě hromady slov stojí i několik opravdových činů.


Beton Ltd. ICH KANN NICHT ANDERS

Námět a režie: Beton Ltd.
Performeři: Primož Bezjak, Branko Jordan, Katarina Stegnar
Hudba: Dead Tongues
Scénografie: sonda4, Toni Soprano
Kostýmy: Mateja Benedetti
Dramaturgický poradce: Urška Brodar
Světová premiéra: 26. srpna 2016 (Dvorana športnega društva Tabor, Ljubljana)

Psáno z reprízy 6. 10. 2017 v rámci festivalu Pražské křižovatky