Zavřít

Dana Hlaváčová: Měníme svět, nebo si to jen myslíme?

Bezprostřední záchvaty smíchu, trapné chvilky ticha, přemítání o smyslu života, či jen o tom, proč jste si na sebe nevzali alespoň o jeden svetr navíc. Představení Ich kann nicht anders dokonale pracuje s momenty všedního života.

Skupina slovinských umělců Beton Ltd. (založená roku 2010) přivezla na festival Pražské křižovatky inscenaci Ich kann nicht anders (2016). Na Nové scéně tak proběhla její mezinárodní premiéra. Soubor se zabývá problémy své generace, které ukazuje s nadhledem a vede diváka k zamyšlení nad jeho vlastními životními trably. Konkrétně v představení Ich kann nicht anders aktéři řeší přehlcení dnešního člověka: informacemi, touhou zanechat po sobě nějaký trvalý odkaz a potřebou změnit svět, kterou do praxe převádí jen skrze slova, nikoliv skrze vlastní činy.

Přízemí provozní budovy Národního divadla, kde jste hercům doslova na dosah ruky, je popisováno jedním z aktérů - Branko Jordanem - jako bunkr. Ve skutečnosti je ovšem úplně jedno, co prostor plný divadelního smetí (matrace, bublinkové fólie, kanystry…) připomíná. Záleží, na jakou část „jeviště“ zaměří divák svou pozornost a kde, vzhledem k půlkruhovému uspořádání židlí, sedí. Současně se na publikum valí nepřeberné množství textu – protiřečení, sprostá mluva, hádky, jména slavných, sexuální narážky... Přestáváte jej vnímat a pomocí útržků spojujete to, co vidíte, slyšíte a cítíte s výjevy ze svého vlastního života. S velkým množstvím dialogů a rekvizit kontrastují bezeslovné vážné scény a černé jednoduché kostýmy. Ale i těch se herci v průběhu představení zbaví, čímž je zdůrazněna nahota činů, pocitů i samotná tělesnost. Obecně se podařilo všem třem umělcům vystihnout okamžik, kdy se už téma jejich útržkovitého projevu dostalo do nepříjemného souboje s lidskou psychikou a zasloužilo by odlehčit nějakou banalitou – Primož Bezjak a Branko Jordan vypočítávají své životní problémy, přičemž jeden z nich bezděky přistoupí k jednomu z plastových barelů v zadním plánu scény a zvuková stopa prozrazuje, že jej využívá jako improvizovaný pisoár.

Kdyby vás nedokázaly zaujmout ani herecké výkony Katariny Stegnar, která ztvárňuje mužskou postavu, o chvíli později feministku, a pak zase naprostou „bárbínu“, nezoufejte. Pokud jste alespoň získali místo, z něhož dosáhnete na knihu s fotografiemi pořízenými během zkoušek, můžete si v ní při představení v klidu listovat – i to je zapojení diváka do hry.

Nemohu jinak (Ich kann nicht anders), nežli říci, že inscenace výstižným pohledem reaguje na dnešní chaotické společenské hemžení, kdy se vzájemně nevnímáme a „prázdnými“ slovy, byť všemožně sdílenými, svět neměníme.


ICH KANN NICHT ANDERS (Beton Ltd., Slovinsko)

Koncept a režie: Beton Ltd.
Scéna: sonda4, Toni Soprano
Kostýmy: Mateja Benedetti
Hudba: Dead Tongues
Zvukový design: Jure Vlahovič
Dramaturgická spolupráce: Urška Brodar
Jazyková spolupráce: Barbara Rogelj

Psáno z představení 05.10.2017 uvedeného v rámci festivalu Pražské křižovatky v Provozní budově Nové scény ND