Zavřít

Dana Kloudová: Nastavené zrcadlo nejen slovenské společnosti

Divácky přístupná, střídmě experimentální inscenace o aktuálních společenských problémech. Napsaná přímo pro Slovenské národní divadlo.

Předposlední den divadelního festivalu Pražské křižovatky zavítala na Novou scénu původní slovenská inscenace Jiřího Havelky Elity. Ačkoliv hra vznikla na objednávku pro bratislavské SND, mohl divák snadno vycítit, že dané téma je velice aktuální i pro českou společnost.
Hra má dvě části, které se liší nejen trváním (druhá je výrazně kratší), ale i scénografií. Na začátku představení se ocitáme v modelovém konspiračním bytě, datovaném dle vybavení zhruba do 80. let minulého století. Zde se setkáváme s konkrétními typy postav. Prvotřídně vyškolení vedoucí funkcionáři státní bezpečnosti a jiných orgánů státní správy působí sebejistě, často až arogantně při získávání podpisů o spolupráci. Nemají strach a ani slitování. Jejich obětí je tu celá řada – matka, která přišla o syna, herečka, které umírá otec na rakovinu a ona marně volá po adekvátní lékařské pomoci, nebo zlomený farář hledající útěchu ve své víře.

Dramatická přeměna nastává v okamžiku, kdy se dozvídáme z televize o Něžné revoluci. Symbolické rozebírání bytu (které přiznaně provádějí jevištní technici) navozuje asociaci s přeměnou společnosti. Výměna kostýmů na jevišti zase evokuje převlékání kabátů hlavních stranických činovníků.

Druhá část je mnohem stručnější, podstatně se zjednodušil i prostor. Zrcadlové bludiště je ale matoucí: člověk neví, jakým směrem se najednou vydat, aby nenarazil (a to doslova). Jediní, kteří přesně vědí, kde je jejich místo, jsou původní socialistické elity. Stojí hrdě, vzpřímeně a pyšně, přesvědčení o svých úspěších, ať už byl způsob jejich dosažení jakýkoliv.

Na první pohled jednoduchá scénografie reflektující socialistický byt je překrýváním dvou dějišť. Zatímco jeden herec končí svůj výstup a odchází si sednout na gauč nebo do křesla, přichází zpravidla stále stejnými dveřmi jiná postava. Dochází tím k příběhovým vrstvením, které na sebe ne zcela plynule navazují. V první části je na scéně všechno důležité skryto. Neustále někdo rychle něco schovává do skříně, pořád se zavírají dveře. Ve druhé části, v období kapitalismu, jsou už všechny informace doslova venku, což představují poházené papíry na jevišti, symbolizující zřejmě důležité, často kompromitující nepohodlné dokumenty.

Důležitou složkou inscenace je po celou dobu jejího trvání text hry, konkrétně přesná stavba dialogů. Neustále se opakuje palba otázek. V první části je na své oběti sypou představitelé socialistických elit, zatímco ve druhé části jsou ostře zpovídáni oni sami, a to mladou cílevědomou reportérkou, která připomíná postoje Agnieszky Holland. Ať už se ale příval ne zrovna příjemných otázek sype na kohokoliv, po celou dobu inscenace si svůj klidný, sebevědomý postoj uchovají pouze socialističtí pohlaváři, potažmo po revoluci „zarytí kapitalisté“. Jedinou němou postavou v inscenaci byl technik, který se na scéně objevuje pro odlehčení situace. Většinou ale přichází nevhodně a narušuje plynulost děje. Vývoj hry by se zcela jistě obešel i bez něj.

Na inscenaci je zajímavý i vývoj textu a prostoru. V první části je řeč otevřená, divák vidí a slyší všechno, co herci řekli. V prostoru se ale všechno skrývá do skříněk nebo pod gauč. Ve druhé části se ale situace změní. Na scéně se objevují zrcadla, reality starého systému jsou odkryty a je všechno vidět. Naopak řeč je teď kamuflována, politici dokážou velmi mistrně mlžit, aniž by se divák dozvěděl odpověď na reportérčiny ostré otázky.

Závěr hry se zdá být otevřený, ale náznak nepříznivého vývoje situace lze přeci jenom vycítit. Zprvu sebevědomá reportérka (Táňa Pauhofová), jež se suverénně a bez ostychu ptá svých hostů, kteří ale na každou otázku dokáží zkušeně „odpovědět“, ztrácí postupně půdu pod nohama. Její počáteční jistota se vytrácí, cítí, že v tomto nerovném boji nemůže vyhrát. Toto prostředí, potažmo společnost, je jí čím dál méně příjemné, chce z něj utéct. Neustále ale jen naráží na zrcadlové zdi a její výkřiky nikdo neslyší. V divákovi narůstá pocit, že je třeba ženě pomoct. Nebo něco změnit. A elita národa, reprezentovaná karikaturami pokřivených lidských charakterů, hrdě stojí a bez ostychu se dál dívá veřejnosti do očí.

Působivá závěrečná přeměna scény na zrcadlovou stěnu evokuje v divákovi otázku: A co vy? Nejste takovou elitou národa náhodou taky?

Velmi aktuální téma slovenské společnosti reaguje vtipnou formou na smutný jev, jak se vedoucí funkcionáři díky svému vzdělání, vysokému postavení (jehož dosáhli díky nadmíru kladnému postoji k socialistickému zřízení), nebo kontaktům se zahraničními finančními a obchodními společnostmi, lehce přehoupli ze zapálených komunistů v přesvědčené kapitalisty, kteří si de facto koupili stát. Divák velice snadno pociťuje bolestnou podobnost se situací v České republice (o porevoluční kariéře agenta Bureše bychom ostatně právě teď mohli vyprávět).
Zajímavou otázkou, na kterou asi nikdy nedostaneme odpověď, by bylo zeptat se konkrétních elit, jak se jim hra líbila. Pokud by se tedy vydržely dívat až do konce.

Divácky velice přístupná hra, s velmi přesvědčivými hereckými výkony si se svým aktuálním společenským odkazem našla oblibu i u českého publika.


Jiří Havelka: ELITY (Slovenské národní divadlo Bratislava)

Režie: Jiří Havelka
Dramaturgie: Daniel Majling, Miriam Kičiňová
Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Tereza Kopecká
Hudba: Vladislav Šarišský

Psáno z představení 7. 10. 2017 uvedeného na festivalu Pražské křižovatky na Nové scéně ND v Praze