Zavřít

Dana Kloudová: Hra o tom, že se nemůže jinak. Ale mohlo by se – kdyby se chtělo

Současné divadlo o současných problémech v netradičním prostředí, ale pojaté současným stylem. Po krátké chvíli má divák pocit, že se zde jenom mluví, mluví a mluví. A o to v této inscenaci jde. O hromadě slov a žádném skutku.

Dojem, že hra, na kterou divák přišel, nebude jako většina ostatních, vyvstane ještě před začátkem představení. To se konalo v tmavém, chladném prostoru evokujícím bunkr, sklad či jiné ponuré stavení odtržené od reality (jednalo se o rozlehlou prosklenou místnost v přízemí provozní budovy ND). Sedadla jsou navíc v těsné blízkosti herců, stačí natáhnout ruku a jste hned v jejich světě. Po usazení si všimneme dvou postav, jak si nalévají z barelu vodu a baví se mezi sebou. V člověku to vzbuzuje nutkání jít si k nim sednout a povídat si s nimi. Zahlédneme třetího herce, sedícího hned vedle diváka na kraji první řady, který jako by nevnímal okolní svět. Jen si pro sebe něco mluví. Jak ten se tady vzal? Není mu něco? Neměla bych se ho něco zeptat? Všechny tyto promyšlené prvky vtáhnou diváka do fikčního světa, ještě než se začne hrát. Velmi brzy tak nabyde dojmu, že tam patří.

Dva muži a jedna žena, všichni kolem čtyřicítky. Vypadají, že mají všechno, co by mohli chtít. Jsou zdraví, krásní, zajištění; dva z nich spolu mají dokonce i dítě (jak nám svěřují). A přesto se nemohou zbavit pocitu, že by konečně už měli něco udělat. Dokázat ten zatracený svět jednou provždy změnit.

Dominujícím komponentem inscenace je bezesporu slovo: umožňuje zaměřit se na skutečnost, na kterou chtělo toto představení zřejmě poukázat – na neustálé rádoby filosofování, kritizování a rozjímání o věcech, jak jsou špatné. Aktuální společenské problémy jsou rozebrány do posledního kousíčku, ze všech stran, řešení padají z úst všech tří protagonistů jako nic. Jen činy chybí. Celým představením se vine myšlenka neschopnosti konkrétních činů, které byly nahrazeny pouhými hromadami slov. Psaní statusů, focení na Instagram, hlavně být cool. Vadí nám něco? Sepišme petici a to stačí! Hlavně ji pak nezapomenout nasdílet.

Scéna je jednoduchá a s délkou představení na ní narůstá nepořádek. Všude barely s vodou, povalující se oblečení nebo hromady prázdných krabiček od cigaret. Prostředí skutečně navozuje představu jeskyně skryté před okolím, což dobře podtrhuje hlavní myšlenku hry, tedy odtažení od reálného světa a vnoření se do oddělené bubliny naplněné „řečněním“. O stěny jsou opřeny zabalené obrazy a další artefakty; mají zřejmě naznačit, že jde o obydlí intelektuálů. Všude plno jídla, nezdá se, že by jim po materiální stránce mělo něco chybět. Scéna byla značně potemnělá. Pocit bunkru skrytého někde v podzemí umocňoval i velký chlad (divák se i v kabátu po krátké chvíli třásl zimou).

Inscenaci vytvořila slovinská nezávislá divadelní skupina Beton Ltd., kterou představují tři performeři a zároveň režiséři: Primož Bezjak, Branko Jordan a Katarina Stegnar. Ve své tvorbě se zabývají filosofickými otázkami o podstatě bytí, době pochybností, strachu a hledání vlastní identity. Tato hra se snaží být místy ale až moc současná. Chce diváka ohromit za každou cenu a snaží se toho dosáhnout různými prostředky. Spousta sprostých slov, náznaky skupinové erotiky, nechybí ani střelba. Otázky budí míra nahoty v této inscenaci. Autoři se zřejmě snažili jít do popisu co možná nejvíc naturalisticky, ale někdy tato snaha vedla spíše k odklonu od reality. Divák vzhledem k vývoji inscenace zcela určitě nahé scény očekával a jejich provedení rozhodně nevedlo k nějakému ohromení nebo pocitu pobouření, ale vyvolalo spíše zklamání nebo pocit nudy. Herecké výkony nebyly nijak ohromující; místy bylo až příliš zřetelně vidět, že se aktéři snaží být drsnými intelektuály. Přesto lze tvrdit, že představení má celkově velkou vypovídací hodnotu. Inscenace Ich kann nicht anders je bezesporu radikálně odlišná od „klasického divadla“ – jejím zhlédnutím ovšem český divák rozhodně chybu neudělá.


ICH KANN NICHT ANDERS (Beton Ltd., Slovinsko)

Námět a režie: Beton Ltd.
Performeři: Primož Bezjak, Branko Jordan, Katarina Stegnar
Hudba: Dead Tongues
Scénografie: sonda4, Toni Soprano
Kostýmy: Mateja Benedetti
Dramaturgický poradce: Urška Brodar
Světová premiéra: 26. srpna 2016 (Dvorana športnega društva Tabor, Ljubljana)

Psáno z představení 5. 10. 2017 uvedeného v rámci festivalu Pražské křižovatky v Provozní budově Nové scény ND