Zavřít

Dana Hlaváčová: Jako mládě kukačky

Osobní zpověď, v níž jedinému „živému“ herci dělají společnost tři herci „robotičtí“, a sice tři chytré vařiče rýže, které vám nejen svými zasvěcenými názory, ale i ironickými nadsázkami vyrazí dech. Multimediálně všestranný jihokorejský umělec Jaha Koo ve své inscenaci Cuckoo (2017) mapuje poslední dvacetiletí jihokorejské historie, jež odráží dobu ekonomické krize, sebevražd a slzného plynu. Ale na druhou stranu předává i emoce z fotbalového mistrovství, oslav narozenin a první kocoviny.

Jaha Koo vystudoval divadlo na Korejské národní umělecké akademii. Studoval také v Amsterdamu na DasArts, a právě to je možná jeden z důvodů, proč je jeho performance Cuckoo srozumitelná i pro nás Evropany. Je si velmi dobře vědom míst, kde by mohl člověk z jiné kultury tápat a neopomene svou výpověď doplnit o faktické vsuvky. Jaha Koo ve své tvorbě využívá výhradně vlastní hudbu, texty a instalace. Videa, s nimiž také hojně při svých performancích pracuje, z velké části natáčí sám, avšak někdy čerpá i z dalších zdrojů. Zabývá se především historickými, politický i osobními tématy, která pojí v jeden celek. Cuckoo je druhou částí trilogie Hamartia (již Jaha Koo realizuje od roku 2014), první část se nazývá Lolling and Rolling (2015) a její třetí, závěrečný díl bude teprve uveden na jaře roku 2019 – pracovní název zní The History of Korean Western Theatre. Samotná trilogie řeší minulost a její dopad na naše současné životy; minulost, jíž nelze uniknout.

Kde to jsem? Čeká mne přednáška, seminář nebo dokonce nějaká předváděcí akce? Místnost s promítacím plátnem, tmavý stůl a na něm tři vařiče rýže jihokorejské značky Cuckoo. Divák může v první chvíli tápat, jestli při cestě do divadla omylem špatně neodbočil. Ovšem nenechte se zmást, tuto zdánlivě nic neříkající atmosféru pokojného očekávání vzápětí prolomí naturalistická videoprojekce. Na promítacím plátně se míhají obrazy z běžného jihokorejského života – bzukot burzy, úzkostlivá pečlivost bankovního úředníka, monotónnost montovací linky… Střih. Letmý pohled do politického zákulisí již střídá zpravodajské vysílání jihokorejské televize.

Hlasatel oznamuje, že datum 21. 11. 1997 je oficiálně „Dnem ponížení“ Korejské republiky (toho dne se totiž tehdejší jihokorejský prezident omluvil za ekonomické problémy země, které vedly k tomu, že si Jižní Korea musela půjčit 20 miliard amerických dolarů od Mezinárodního měnového fondu na svou „záchranu“). Jako na běžícím páse pak za sebou jdou na plátně roky: 1998, 2001, 2008, 2009, 2013, 2015 a 2016 plné záběrů vytrvalosti obyčejných lidí účastnících se demonstrací proti systému v kontrastu s realistickým násilím státu… A opět je pozornost nasměrována do místnosti s promítacím plátnem, tmavým stolem a třemi vařiči rýže, do níž vstupuje muž v mikině a džínových kalhotách – Jaha Koo.

Bez dramatizování začne s diváky sdílet svůj životní příběh od narození až po současnost, a to např. historkou z dětství, ve které líčí, jak byl už jako dítě nevědomky „svazován“ společenskou situací – na hlavu si musel dávat igelitový pytlík pokaždé, když šel ven, protože ten sloužil jako dobrá ochrana proti takřka všudypřítomnému slznému plynu. I to byla příčina jeho rozhodnutí, proč z Jižní Koreje odejít, přestože ho i v emigraci nadále provází pocit izolace a odloučení. Jeho „nejvěrnějšími“ společníky zůstávají vařiče rýže s malými displeji. Ve chvílích, kdy se Jaha Kooova výpověď dostává do příliš tíživých momentů, začnou situaci zlehčovat někdy až do úplné absurdity svými „performativními“ výstupy a reprodukovanými dialogy právě tyto vařiče rýže. Mluví. Ano, mluví a někdy dokonce i zpívají. V oblibě mají především písně na taneční melodie s velice depresivními texty doprovázené světelnou projekcí. Zní to celkem bizarně? A nezní bizarně už jenom celá situace, do které se v posledních dvaceti letech Korejská republika dostala? Vždyť i reklama jihokorejské značky Cuckoo, kterou vidíme na plátně, je jeden velký paradox: zobrazuje vařiče rýže v podobě vlaku na znamení jejich dostupnosti do každé domácnosti. A přitom se záhy dozvídáme, že právě vlak je v Jižní Koreji nejběžnějším prostředkem pro spáchání sebevraždy.

Absurdita a bizarnost situace, kdy vše „padá do jednoho kolejiště“, prostupuje celou inscenací. Nejvíce patrné je to v části, kdy na plátně sledujete, a Jaha Koo spolu s vámi, záznam z přednášky americké spisovatelky Gretchen Rubin na téma štěstí. Tato žena je snachou Roberta Rubina, bývalého ministra financí Spojených států amerických, tedy muže, který má v očích Jihokorejců s jejich ekonomickou krizí až příliš mnoho společného. A tato žena radí lidem, jak být šťastní, jak se radovat z maličkostí, žít tady a teď. Žít. Šesti Jaha Koovým přátelům, kteří kvůli krizi zemřeli (vlastní rukou i jinak) už asi neporadí… Vařiče rýže se rozblikají a rozhořčeně chrlí vůči Gretchen Rubin a jejímu návodu na šťastné žití jednu ironickou poznámku za druhou.

Svědectví o společnosti, která se chová ke svým lidem krutě a jako mládě kukačky je vyhazuje z jejich vlastního hnízda, aby sama přežila. Vypadávají z hnízda do propasti, ani létat se nenaučili. Jako by byly oběti nutností…?

Jaha Koo: Cuckoo

Koncept, režie, text, hudba a video: Jaha Koo
Scénografie, média: Eunkyung Jeong
Produkce: Kunstenwerkplaats Pianofabriek

Psáno z představení 30. 09. 2018, Provozní budova B ND