Zavřít

Dana Hlaváčová: Hrdina, či vrah

Dějiny se podobají maratónu s otevřeným koncem a obdobně nedozírný pohled na své skutky má i jimi se protloukající člověk. „Hrdina“, který ve jménu lepších zítřků bere osudy nespočtu lidí do vlastních rukou a bez dlouhého přemýšlení koná. Proč to udělal? Proč vůbec někoho zabil? Chtěl? Musel? Tyto a další otázky si klade nizozemská divadelní skupina De Warme Winkel ve své inscenaci Gavrilo Princip (2014). V hlavní roli – náhoda, osud, paradox a recidiva.

De Warme Winkel vytvářejí inscenace od roku 2002, věnují se především autorské tvorbě, s čímž souvisí i to, že jednotlivá díla vznikají díky spolupráci s celou řadou hostujících umělců. Čeští diváci se s nimi mohli setkat již v roce 2013, kdy přivezli do divadla Archa počin s názvem We Are Your Friends (Jsme vaši přátelé), řešící krizi vzájemné důvěry a solidarity posledních let v Evropě. Pozornost publika jim zajišťují netradiční prostory, v nichž se jednotlivé inscenace odehrávají – bunkry, opuštěná skladiště, galerie apod. Stálí členové Mara van Vlijmen, Vincent Rietveld a Ward Weemhoff jsou fascinováni historií střední a východní Evropy, což se odráží v jejich tvorbě: Rainer Maria (2007), Alma (2009), Kokoschka Live! (2010) a dalších. Skupina se nebojí pracovat s různými performativními styly, médii a technologiemi.

A teď už inscenace Gavrilo Princip. Zpočátku téměř prázdný prostor jeviště se během několika minut promění v neuspořádaně vypadající scénu, která připomíná filmový ateliér. Performeři se totiž chovají jako filmový štáb a na jeviště umisťují trojrozměrné kulisy. Pocit roztěkanosti umocňují i postupně na sebe navazující příchody tří aktérů. Každý z nich nejprve několikrát vystřelí z pistole, přistoupí ke svému stojánku (ty se nachází zcela v popředí scény) a začne předčítat text ke stojánku připevněný. Organizovaný chaos, kam oko dohlédne. Najednou se nad levou částí jevištního prostoru rozvine promítací plátno, světla v hledišti i jevišti zhasnou. Tma. Reflektory osvítí dveře napravo, kterými vstoupí černě oblečená Mara van Vlijmen, výrazné líčení ji mění v muže a na první pohled se zdá, že ona je ten Gavrilo Princip, na něhož všichni čekají. Performerka se školáckou pečlivostí předčítá z malého notýsku jména děl, která údajně inspirovala celou hereckou skupinu k vytvoření inscenace – přitom právě vzornost a důslednost, s jakou se tvůrci hlásí ke svým údajným předobrazům, je poměrně podezřelá... V tomto různorodém katalogu nechybí například ani konkrétní rozměr obrazu s portrétem G. Principa a další podstatné informace, které by nedaly divákovi spát.

Z této změti údajů se nakonec dozvídáme i koncept celé inscenace – díky dokonalé práci s iluzí vidíme Gavrila Principa doslova – skutečně – z mnoha úhlů pohledu. Trpělivost a pevné nervy publika jsou následně otestovány odpočtem let, jež začíná rokem 2018. Samotné tempo hlasitého odpočítávání je dost pomalé na to, abyste si s léty spojili kromě historických událostí i momenty ze svého osobního života. Konečně, rok 1914, rok atentátu na Františka Ferdinanda d'Este. Dokumentárně zpracovaný životní příběh Gavrila Principa natáčený v reálném čase začíná.

Přestože herecká skupina De Warme Winkel ve své tvorbě nijak neupřednostňuje princip live-cinema, tentokrát jej využila na maximum. Většina inscenace je totiž natáčena v přímém čase jako dokumentární film. To umožňuje – i díky velmi dobře vymyšleným a provedeným efektům – naprosto perfektně vyniknout talentu jednotlivých členů. Pouhá pětice performerů je na jevišti schopna vytvořit rozlícený dav revolucionářů, tíživě bezmocné prostředí terezínské cely, bujarý večírek rakouských pohlavárů i noční klid osamoceného lesa. Pomocí filmových technik zoomu, střihu atp. umožňují divákovi zažít takové změny perspektivy a měřítka, které by samo divadlo nedokázalo. Ovšem sami určují hranice toho, kam až jej pustí. Model rohu kulečníkového stolu v nadživotní velikosti a v něm dvě kulečníkové koule, v nichž se zrcadlí realistická postava herečky. Tato vizualizace, kdy se herečka bezvládně převaluje mezi jamkami kulečníkového stolu, vás vtahuje do pocitu člověka, který je zmítán životními zlomy stejně jako kulečníková koule pod úderem tága.

Celá inscenace je také protkána černobílou symbolikou, a to v doslovném i přeneseném slova smyslu. Členové Černé ruky (tajná organizace srbských nacionalistů, do které patřil i Gavrilo Princip) jsou až karikaturisticky sjednoceni výrazným líčením. Bíle namaskovaný obličej v kontrastu s černě vyznačeným obočím, očima, knírem a zbylými rysy obličeje je uniformuje. Všichni vypadají jako jeden. Chvílemi není ani jasné, kdo z nich je ten slavný Gavrilo Princip. Závěrečná scéna vytváří najednou paralelu mezi Gavrilem Principem a dneškem. Přesouvá nás ke skupině s podobnou symbolikou. Úplně stejně jako členové Černé ruky jsou totiž prezentováni stoupenci Islámského státu, s nimiž je natáčen rozhovor v reálném čase. Černá jim dodává pocit jednoty, síly, zároveň všichni napodobují muže, který mluví na kameru, chtějí být jako on.

Asi všichni jsme tak trochu chtěli být v mládí hrdiny, akorát někomu se to „zamýšlené dobro“ překlopilo do temnoty…, ale to ho neomlouvá.

De Warme Winkel: Gavrilo Princip

Kamera: Emo Weemhoff
Režie: Marien Jongewaard
Zvuková režie: Remco de Jong, Florentijn Boddendijk
Světelný design: Prem Scholte Albers
Scéna: Juul Dekker, Sarah Nixon (asistent)
Kostýmy: Bernadette Corstens
Produkce: Sabine Oldenburg

Psáno z představení 29.09.2018, Nová scéna ND