Zavřít

Dana Kloudová: O nadabované realitě

Ve světě se stane za jeden jediný den tolik náhlých, bizarních i vážných věcí, že člověk nemůže mít čas je všechny registrovat. Natož selektovat, co je podstatné. Zapne tedy televizi. Přinese ona však předpokládanou funkci nezaujatého informátora? Nebo slouží jen jako nástroj mocných pro ovlivňování myšlení lidí, z nichž se snaží učinit unifikované zmanipulované stádo? Těmito (a dalšími) otázkami provokuje inscenace If a Window Would Open portugalského Teatro Nacional D. Maria II.

Druhý ročník Pražských křižovatek, jenž proběhl na začátku října 2018, akcentoval, zdá se, ve své dramaturgii zejména jednu ústřední myšlenku, která spojovala hned několik uvedených inscenací, a to: realita versus fikce (jako příklad uveďme také zdařilou argentinskou inscenaci Federica Léona Las ideas). I ve hře portugalského tvůrce Tiaga Rodriguese diváka napadá, zdali to, co právě na vlastní oči sleduje, je opravdu realita nebo jen její umně nafingovaná nápodoba. Tato základní idea je tentokrát prezentována mnohem přístupněji než například u výše uvedené inscenace argentinského tvůrčího tandemu. V případě Portugalců se divák „chytá“ hned na začátku. A co víc, náramně se přitom baví.

Dvě ženy (Cláudia Gaiolas a Paula Diogo) a dva muži (Bernardo de Almeida a Tónan Quito) sedí ještě před začátkem představení na židlích v řadě směrem k publiku, na tvářích kamenné výrazy. Za jejich zády svítí obrovská obrazovka. Hned od první repliky je divákovi zřejmé, kudy se bude hra nejspíš ubírat: na obrazovce běží večerní zprávy a upravený moderátor deklamuje, co nejdůležitějšího přinesl onen den. Je to, co každý večer na obrazovce vidíme, ovšem opravdová skutečnost? Nejedná se spíš o pochybný informační digest s prvky fikce, „kurátorovaný“ majiteli mediálních gigantů, se snahou ovlivnit myšlení veřejnosti, která se pak jen těžko zorientovává v tom, co se vlastně skutečně děje? (Jak trefné pro českou mediální scénu, z velké části navázanou na jistou konkrétní politickou stranu.) Moderátor zpravodajství na obrazovce předčítá události ze čtecího zařízení, reportéři se hlásí se živými vstupy a politici blazeovaně odpovídají na otázky. Ovšem zvuk je vypnut a moderátor i všichni ostatní mluvčí na obrazovce jsou živě dabováni přítomnými herci. Skutečný text zpráv se divák tedy nikdy nedozví, a ani mu to vlastně nevadí. Nebo ano?

Tento ústřední koncept „live dabingu“ a permanentního zpochybňování reality se vine celým, více než hodinovým představením, a přesto se divák nenudí. Baví se a zároveň i obdivuje herce, schopné naučit se nejen samotné složité bloky textu (a že jich není málo), ale ještě přesně na vteřinu dabovat osoby promlouvající v onen okamžik na plátně, včetně přesné imitace jejich mimiky. Často se stává, že pikantně namíchaná kombinace nadabovaného textu a skutečné situace na obrazovce vyvolá salvu smíchu. Těch ale s vývojem hry postupně ubývalo, jak témata vážněla – až dospěla k tichu a úplné neschopnosti mezilidské komunikace. Závěrečná živá rocková hudební vložka v podání horkokrevného kytaristy ovšem nebyla vůbec nutná a nijak zvlášť ani nepřispěla k vyznění inscenace.

Scéna byla velice jednoduchá, tvořily ji de facto jen čtyři židle pro herce, otočené k divákům, a nalevo stůl, za kterým seděl zvukař, který do děje hry nijak nezasáhl (teprve v samotném závěru se z něho „stal“ onen kytarista). Kostýmy byly také v podstatě civilní, běžný každodenní oděv – mělo to spojitost s každodenně se opakující rutinou večerních zpráv? Vtipným, ovšem zároveň znepokojivým momentem bylo scénické ztvárnění reklamní pauzy – herci během ní publiku naživo rozdávali kefírové mléko. Byla to povedená narážka na snahu „kupovat“ si veřejnost, ať už jejích sympatií nebo budoucího potřebného volebního hlasu.

Inscenace portugalského režiséra Tiaga Rodriguese se zabývá závažnými problémy ovlivňování názorů ve společnosti, přemýšlí o vztahu skutečnosti a fikce. Autor se ji však rozhodl pojmout groteskní formou, která současnou manipulaci fakty dováděla ad absurdum. Divák odcházel v povznesené náladě, aniž by však přitom dokázal zapomenout na pravou podstatu toho, co se mu snažili tvůrci sdělit.

Tiago Rodrigues: If a Window Would Open

Text a režie: Tiago Rodrigues
Výprava a světlo: Magda Bizarro, Tiago Rodrigues
Hudba a zvuk: Alexandre Talhinhas
Video: Bruno Canas, Tiago Rodrigues
Teatro Nacional D. Maria II / Tiago Rodrigues, Portugalsko

Psáno z představení 3.10.2018 v rámci divadelního festivalu Pražské křižovatky 2018 na Nové scéně ND