Zavřít

Dana Kloudová: Na hranici reality a fikce

Je to, co vidíme, slyšíme a cítíme, realita, nebo je to jen naše představa o ní? Nežijeme náhodou ve snu, který si upravujeme podle svého? Co je skutečnost, a co už pak jenom fikce? Hledáním odpovědi na tuto základní otázku se zabývá hra Federica Leóna Las ideas.

Myšlenka versus realita – to jsou dva stěžejní atributy argentinské divadelní hry, jejíž inscenace měla českou premiéru v rámci druhého ročníku mezinárodního divadelního festivalu Pražské křižovatky. Tvůrci je pozvedli na pomyslný piedestal, aby mohli napětí mezi nimi tematizovat, zpochybňovat i notně ironizovat. Diváka napadá během celého, zhruba hodinového představení nekonečné (nebo přinejmenším skutečně značné) množství otázek, což je žádoucí – divadlo by jimi mělo provokovat. Jenže jejich zodpovězení už tak snadné nebylo. Divák byl totiž neustále maten a jeho jistota, že daná situace, stav či scéna je reálná, se nakonec zbortila, aby ji byl v další chvíli nucen opět hledat.

Autoři se zabývali tématem reality. Jejím hledáním, smyslem a důležitostí. Tuto svou ideu přitom dokázali velmi sofistikovaně zabalit do podoby zdánlivě skutečného rozhovoru dvou umělců – režiséra a herce –, kteří spolu rozebírají práci kolegů i svoji společnou. Na pozadí jejich rozhovoru běží projekce. Dívka s Downovým syndromem, převlečená za zvíře a sama zvířata i filmující. Muži (Julián Tello, Federico Léon) neustále vše natáčející, protože veškeré myšlenky jsou jejich duševním vlastnictvím a člověk nikdy neví, kdy se budou hodit. Joint, jehož nepříjemný odér dolehne i na diváka sedícího kdesi v koutě v poslední řadě. Tvůrci zřejmě schválně využili tuto poněkud excentrickou vložku, aby v publiku provokovali i ty otrlejší. Kouřili opravdu marihuanu, když tak vypadala, voněla a měla na obě postavy zřejmý psychotropní efekt? Nebo to byla ze strany tvůrců jenom hra?

K realizaci svých myšlenek autoři vhodně využili i scénu, která k jejich naplnění přispívala podstatnou vahou (jejím autorem je Ariel Vaccaro). Jeviště mělo podobu jakési garáže nebo skladového prostoru, ve kterých začínající a dosud neznámí umělci zpravidla zkoušejí (provozní budova ND zvaná Themos byla pro tento účel jako stvořená). Nejdůležitějším prvkem scény byl pingpongový stůl, který plnil hned několik funkcí: jednak pro skutečné hraní stolního tenisu, ale hlavně jako ironická kulisa pro pingpong slovní – bryskní výměnu názorů, která tvoří páteř celého představení. Stůl byl rovněž vhodně využit i jako filmové plátno. Dal by se vlastně s jistou nadsázkou označit i jako „třetí herec na scéně“, protože tvůrcům opravdu pomohl realizovat mnoho jejich vykutálených záměrů.

Ačkoliv byly hlavní náplní inscenace ostře pointované slovní přestřelky, zdálo se, že text hry není úplně závazně daný. Vyvolávalo to spíš dojem jakési kostry, které se herci drželi, ale kterou také doplňovali o improvizované pasáže. To by se ovšem divák nesměl podívat na titulky, které české uvedení inscenace nepřetržitě doprovázely. Zjistil by pak – ke svému překvapení –, že se vzhledem k nulovým odchylkám mezi španělštinou a češtinou herci psaného textu evidentně drží do puntíku přesně, ať už se jejich hra jeví jakkoliv freestylová.

Scéna, dialog i samotné myšlenky tvůrců vytvořily kombinaci dojmů, která vyvolává v divákovi pocit neuchopitelnosti. Je znejistěn tím, co vidí a slyší. Zmaten se ptá: je to, co vidím, vůbec pravda? Nezdá se mi to? Tvůrci by mu možná odpověděli otázkou: A je to opravdu tak důležité, vědět, že to je skutečnost? Nebo je zajímavější nechat se mást, míru fikce jen odhadovat a záměrně nepřehlednou situaci i se vší nejistotou zkrátka prožít, byť by to mělo být jen ve snu?

Federico Léon: Las ideas

Režie: Federico Léon
Asistenti režie a produkce: Rodrigo Pérez, Rocío Gómez Cantero
Scéna: Ariel Vaccaro
Hudba a zvuk: Diego Vainer
Světelný design: Alejandro Le Roux
Kostýmy: Paola Delgado

Psáno z představení dne 4. října 2018 v provozní budově B ND v rámci divadelního festivalu Pražské křižovatky